Západní Tatry, také zvané Roháče se rozkládají na území Slovenska a Polska a jsou součástí TANAPu. Hlavní hřeben Západních Tater má délku asi 42 kilometrů a průměrná výška vrcholů hlavního hřebene se pohybuje mezi 2 000 až 2 100 metry. Z hlavního hřebene pak vybíhá množství rozsoch, které jsou odděleny hlubokými údolími. První tři nejvyšší vrcholy - Bystrá (2 248 m), Jakubiná (2 194 m) a Baranec (2 184 m) leží právě v takovýchto bočních rozsochách. Alpínský ráz mají pouze vrcholy kolem Ostrého Roháče, ostatní části mají spíše holní ráz (alpínské louky).A právě zde jsme se rozhodli strávit letošní dovolenou.
po U-Reg 3:00
út B-Komp 0:50 B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) B-MxK: 2x(3(2+3)+10)
2. fáze U-Vyt 4:00
st U-Vyt 4:00
čt U-Vyt 4:00
2. fáze B-ZDV 0:50B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0)
pá Volno
so Volno
ne C-Komp 1:30
V pondělí již byly naše nohy rozehřáté na provozní teplotu, ale pořád mi nebylo jasné, kde budu běhat. Po silnicích Slovenska si netroufám a na kozích stezkách bych se utavil. Ráno před snídaní jsem se rozhodl provést průzkum bojem a vyrazil jsem volným tempem vzhůru na Tatliakovu chatu. Ač jsou turisti ranní práčata, nikoho, až na spící dvojici na parkovišti, jsem na cestě vzhůru nepotkal. Zpět to bylo jiné - spousta vztyčených obočí a udivených pohledů "odkud se to ten blázen hrne" (0:55, 7,5 km, 280 m převýšení). Venku se dělal krásný a horký den, nicméně puchýře na patách Páji ještě nedovolovaly vyrazit k vrcholům. Navíc ty "zatracené boty" potřebovaly obměnu. Vydali jsme se do Zuberce na nákupy s tím, že dnešní program bude projití Juráňovi doliny a koupání v Oravicích. Ač jsem se na výběru bot podílel pouze radou, stejně jsme utratili 80 €. Děvčata si koupila "něco na sebe" a Vojta zatoužil po šátku. V Oravicích nás nejprve zmátlo značení, ale po korekci směru pochodu jsme vyrazili vzhůru. V Tatrách jsem dlouho nebyl a tak mě zarazila krásná hladká asfaltka místo tatranského chodníku. Důvodem je akce "Tatry vozíčkářům", kdy některé partie jsou zpřístupněny i osobám s handicapem. Juráňovu dolinu formuje potok, který vytvořil v měkkém vápenci úzký kaňon, do kterého právě vstupujeme. Značka vede vpravo po levém břehu bystřiny. Strmé skalní stěny se zde svírají jen na několik málo metrů u dna doliny a tak i stezka musela být na několika místech vytesána do skály. Ze stezky můžeme pod sebou sledovat vymleté obří hrnce, mísy a krátké kaskády vodopádů. Vystoupáme soutěskou naprosto zlehka až na sedlo Umrlá. V lese nejsou žádné výhledy a po široké příkré cestě se po zelené dostaneme na dno Bobrovecké doliny, kterou se vracíme nazpět do Oravice již po široké cestě. Odpolední koupačka v termálním koupališti Meander Park neměla chybu. vše nové, v nerezu a čisté - odměna za dnešní pochod. Po večeři
(kyselica a šulance s makom) jsme vzhledem k zhoršení počasí rohhodli o trase na další den - vystup do sedla pod Osobitou, přechod Lúčného a sestup z Rákoně Látanou dolinou. V úterý ráno jsem zaspal (to je to koupání) a vynechal trénink :-((. Podle předpovědi byla obloha opravdu šedivá a mraky na dosah. Pláštěnky jsme měli, nejdeme nikam vysoko, tak vzhůru na cestu. Zkráceně: výstup na Osobitou náročný (jako potom všechny další nástupy), přechod Lúčné dlouhý, na vrcholu Rákoně zima. Na druhou stranu jsme si otestovali, že něco vydržíme (7:07 hod, 18,8 km, 1165 m převýšení). Ač Judita protestovala, na středu byla naplánována "královská etapa" - přechod části hlavního hřebene z Baníkovského do Smutného sedla. Jedná 
se o technicky nejnáročnější trasu hlavního hřebene Roháčů. Z chaty stoupáme žlutou a později zelenou značkou do sedla, kde se nám otvírají pohledy na jih k Liptovské Maře. Po svačině nastupujeme na hřeben, kde se projeví první nejistoty. Není divu, v některých místech vede značka po ostré hraně hřebene a jediný špatný pohyb vás může poslat o 200 metrů níže. Pája má strach a potřebuje radit. To nás sice zpomaluje (obvykle jsme o cca 20-30% ryclejší, než udává průvodce), ale je to bezpečnější. Cesta přes hřeben nám trvala skoro 4 hodiny, ale byla opravdu vzrušující, zajímavá a výhledově vděčná. Ze Smutného sedla se musí sestoupit 400 výškových metrů k Tatliakově chatě horských chodníkem, který není zrovna nejrovnější. Hned na začátku se mi podařilo špátně šlápnout a poranit si levý kotník. Bolelo to jako čert, ale snažil jsem se to rozejít a po dojití do pensionu ledovat v místním potoku (9:11 hod, 17,4 km, 1370 m převýšení). Ve čtvrtek ráno si posádka stěžovala na bolesti nohou a tak byl vyhlášen "den volna". V plánu bylo koupaliště v Běšeňové a prohlídka keltského oppida Havránok. Přes den teplota vystoupala k 32°C a tak koupání bylo správnou alternativou (pozn. teplota vody v bazénech byla od 27 do 36°C - pak, že osvěžení :-)). Na páteční přechod přes Ostrý Roháč jsem se těšil - jde o klasickou vysokohorskou tůru s krásnými výhledy na Vysoké Tatry. Z pensionu šlapeme nezáživně hodinu po asfaltové cestě k bývalé Tatliakově chatě a stejnojmennému ledovcovému jezeru, kde končí červená značka. Zde nastupujeme na zeleně značený chodník odbočuje prudce doleva. V serpentinách se za necelé půl hodiny vyšplháme do kosodřeviny a chvíli poté staneme v sedle Zábrať, odkud získáme první 
výhled. Další stoupání na Rákoň je ještě docela pohodlné. Na tomto vrcholu se dostáváme na hřeben tvořící hranici Slovenska a Polska. Po ní pak jdeme ještě asi čtvrthodinu téměř po rovině. Pak idylka skončí a začíná opravdový "krpál" na vrchol Volovce. Po cestě se nám nabízí pohled na Roháčske plesá, která dotvářejí malebnost Roháčske doliny. V Jamníckem sedle, kam sestoupíme z masivu Volovce, vidíme pod sebou Jamnícke plesá a cestu kolem nich do Jamnícke doliny. My však zůstáváme na hřebeni a začínáme stoupat k vrcholu Ostrého Roháče. Cesta se klikatí sutí, mezi kameny a skalkami, těsně pod vrcholem už musíme skalnatý terén přelézat. Naštěstí jsou zde nainstalovány řetězy. Na žulovém vrcholu (lépe řečeno dvouvrcholu) není vhodné delší zdržování, a tak se vydáme přes další řetěz po skalnatém hřebínku dolů a směrem na Plačlivé. Výstup na Plačlivé už tak náročný není, nejprve trochu traverzujeme jeho jihovýchodní stěnu, až se dostaneme k pohodlnější cestě, stoupající ze Žiarskeho sedla na vrchol a po ní nejvyššího bodu dnešní túry dosáhneme už snadno. Po vychutnání pohledu na sever do Roháčské doliny, k západu na Tri Kopy, Baníkov a Príslop, na jih k vrcholu Barance i na východ přes Otrhance a Bystrou k Vysokým Tatrám, je čas myslet na sestup. Zpáteční cesta zahrnuje nejprve příjemně exponovaný úsek hřebene zvaný Nohavica (poslední šance si užít expozice :-), který nás přivede do Smutného sedla. Ze sedla pak už jen tupě klesáme do Smutné doliny a dále k Ťatliakovu jazeru. Už známá cesta po asfaltu dolů k pensionu je to poslední, co musíme absolvovat. V sobotu ráno balíme saky paky a s pauzou na výtečnou jadranskou zmrzlinu v Bytči dorážíme po 6 hodinách domů. V neděli jsme s Vojtou vyrazili ukojit naši cyklistickou vášeň do Prokopského údolí. V poklidném duchu jsme si udělali hlad na nedělní oběd (1:30 hod, 20,3 km, 340 m převýšení).Statistika týdne:
Čas 34:31:52 hod
Posilovna 0 hod
Road 0 km
MTB 20,3 km
Běh 7,5 km
Chůze 69,3 km
Žádné komentáře:
Okomentovat