V zemi, kde roste čočka a bohové sídlí na vrcholcích hor (listopad 2013)

V životě člověka se čas od času objeví určité přechody, dělicí čáry, chvíle, kdy bilancuje a přemýšlí, co dál. Co už dokázal a co by ještě chtěl udělat. Pro mě osobně se taková čára objevila na obzoru asi rok před padesátkou. Co takhle napsat si na kus papíru svoje plány a představy, když už se blížím k onomu předělovému výročí, abych věděl, co všechno chci ještě v životě stihnout a hlavně abych to stihnul J A tak vznikl seznam plný přání prostých i vznešených, dosažitelných i vzdálených. Je přece známo, že hodně věcí si můžeme začít plnit už tím, že je vyslovíme, že se je pokusíme pojmenovat, abychom si s nimi pak mohli ve všech možných podobách pohrávat.

"Chci vidět Himaláje" myšlenka, která se na seznamu objevila na jednom z předních míst vyvolala rozruch v rodině, v práci i mezi přáteli.

"Kdo se postará o děti, máš tolik dovolené, stojí to kopu peněz, máš na to?"

Říká se, že lidi do Himalájí jezdí v souvislosti s různými přelomovými nebo závažnými životními situacemi: před rozchodem, po rozchodu, při nějakém zásadním krachu. My se tam vydali s manželkou na poněkud opožděnou svatební cestu, kdy jsme se zdánlivě chtěli jeden druhého zbavit, ale ve skutečnosti jsme sem jeli si něco málo dokázat a něco málo splnit. "Až půjdeme po nějakém dostatečně prudkém suťovišti a nikdo se nebude dívat, tak do tebe lehce drcnu a po zbytek života si budu konečně užívat klidu."

A tak začala naše velká himalájská cesta do země, kde roste čočka, rýže, banány, citróny, pomeranče a kde bohové sídlí na vrcholcích hor.

Naše česko-slovenská skupinka se pomalu slétá ze všech koutů západního světa. Při společné opulentní večeři s prvním nepálským dalbhátem, což je národní pokrm z rýže, čočky a zeleniny, zpestřené národním tancem a  rýžovým vínem umělohmotné chuti, se poprvé schází všech čtrnáct lidí se slovenskou šéfkou a s našimi průvodci, kteří nad námi budou po celou dobu pochodu držet ochrannou ruku. Kromě himalájských bohů, samozřejmě.

Složení našeho týmu, jakkoli je dílem náhody, zdá se býti zpovzdálí řízeno rukou někoho z neviditelných božstev. Tajná modlitba vepsaná do jednoho z barevných praporků tomu chtěla, aby ve skupině čtrnácti lidí byli poměrnou spravedlivou částí zastoupeni Češi, Moraváci i Slováci, z praktických důvodů o něco více žen (bude potřeba čas od času v nelehkých podmínkách prát), to znamená osm dam, dívek či žen a k nim šest mužských, kteří je můžou v případě potřeby a s vydatnou pomocí nepálských guidů ochránit a v případě jiných potřeb zajistit tajný přísun nepovoleného alkoholu a vymýšlení těch nejneuvěřitelnějších blbin. Také generačně nemohl být průřez věkovými hranicemi ideálnější. Něco málo rázných dívek do třicítky, pak pár individualistů přes třicet, k nim tři reprezentanti těsně pod padesát a nakonec tři stateční a neohrožení jedinci, kteří už padesátku překročili.

Interně byla parta sbírkou všech možných povahových rysů od tajemných introvertů vážících každé slovo až po těkající extroverty, které bylo slyšet dřív, než byli vidět. Tento znak byl výrazně identifikován zejména v pavlačových hotýlcích, kde šlo přesně poznat, kdo kdy odchází na společná hygienická zařízení. Fistule některých smíchů pronikala i těmi nejsilnějšími kamennými stěnami. Na druhou stranu byli ve skupině jedinci, jejichž plynulou komunikaci spolehlivě nastartovala až nezbytná dávka alkoholu. Ve chvíli, kdy byl striktně zakázán, což bylo od tří tisíc metrů výše, zmlkli a po většinu času nebyli slyšet.

První výšlap. Krátký, příjemný. Je třeba si zvykat pozvolna. Kluci nepálští jsou starostliví: "Každý má svůj čaj? Každý má co jíst?" My si někdy hrajeme na to, že jídlo není až tak důležité, že na prvním místě je jakési těžko definovatelné duchovno. Nepálci si na to nehrají. Mít co jíst, pít a střechu nad hlavou je to nejzákladnější. A není to vždycky samozřejmé. Všechno ostatní jsou pro ně podružné věci.

Všude kolem kámen a voda. Hučení dole a ticho shora. Roztopené pece a horký čaj. Nikde jinde nechutná líp, než v horách. Himaláje, to jsou korálkové děti s nudlemi u nosu, Nepálky v barevných hábitech s hrdým držením těla a taky vrásčité seschlé stařenky silné jak pařezy, které vlečou na zádech. A taky nosiči v žabkách a ošoupaných kalhotách s nákladem mnohonásobně těžším než oni sami váží a s bílým úsměvem – to je jejich život a basta - a taky muly a krávy v kamenných uličkách, co neuhnou a vypelichaní líní psové, a samé schody nahoru a dolů a taky den, co rychle končí a tma přicházející bez varování a taky svítání, než se naděješ a nahoře samý sníh, co posílá ledový vítr do údolí, abychom věděli, s kým máme tu čest. A my se rádi podřídíme a vlajeme společně s barevnými praporky, co nesou modlitby, naše i těch, co se modlit neumí.I když ještě není Martina, sněží. Bílý poprašek pokryje kamenné střechy kolem Pisangu i my usínáme v míru s výhledem na bílé velikány. Jen sny několika málo spáčů jsou v tu chvíli barevné.

Den začíná brzy ráno rytmickými údery bubnu. Jdu za nimi. Čím jsem blíž, tím jsou zvuky intenzívnější a slabě se k nim přidává něčí mručení. Zvědavost mě žene nahoru po schodech, ani se moc nezadýchám. Až docela blízko, pod schody gompy, místního kláštera, je zřetelně slyšet monotónní hlas mnicha. Svými modlitbami otevírá nový den. Vyrovnání, naslouchání, klid. Všechno je, jak má být. Bohové přicházejí skrz mladého mnicha. Sedí uvnitř, neviděn, bos, pronáší mantry a bubnuje. Čím větší zima, tím větší teplo. Jen hlas, buben a hory kolem dokola. Ještě výš, než může vidět zakloněná hlava. Mlčky stojím a omámeně hledím s otevřenou pusou kolem sebe. Jeden jediný úder do bubnu vibruje až do konečků prstů a rozpouští se ve smíření se sebou samým. Čas se dělí na východ a západ slunka. Hodiny a minuty mezi tím nejsou důležité. Co má přijít, přijde, co má odejít, odejde.

Slunko hladí terasu hotýlku Yak. Ze střechy si po ránu prohlížíme bílou záplavu hor. Stříbrnomodrá pěna ovoněná někde dole páleným jehličím. Něco uvnitř se zastavilo, možná to trochu pulsuje – s ptáky, zvonky a pár broučky ve vyschlé trávě. Jaci, muly a koně na svazích čekají, až se vrátí jejich pastýř.

Jdeme do kopce nad Manang, stoupáme úzkou kamenitou cestičkou ke klášteru ve skále. Dva kroky, nádech, dva kroky, výdech, jde to pomalu, ale jde, plíce si hledají uvnitř víc místa. Naproti na svahu se otevírá nová kulisa, hora se cudně odhaluje, pomalu odkládá jednu končetinu po druhé, jedno žebro po druhém, až zůstane úplně nahá a my na ni hledíme od vyhřátých zdí skály lemujícím skromná dvířka kláštera. Bydlí tady dcera devadesátiletého mnicha. Taky mniška. Jak málo stačí člověku k životu. Malá zahrádka s mátou, těžko identifikovatelnou zeleninou a pod kamenným převisem zásoba roští. Tajemná dřevěná vrátka. Nikde nikdo. Jen Annapurna naproti. Majestátní zrcadlo a okno zároveň. Zdá se, že se budeme muset obejít bez požehnání. Alespoň jsme si vyzkoušeli, jak se dýchá ve čtyřech tisících. 

Když se objeví drobná postava s kulatou tváří a hlavou ostříhanou na ježka, všechno ztichne. Je rychlá a hbitá. Za chvíli už sedí ve své modlitební jeskyňce a žehná každému, aby ve zdraví přešel sedlo Thorong La ve výšce skoro pět a půl tisíce metrů. Před vraty je potřeba se nejdřív zout. Božské a duchovní autority v Nepálu chtějí člověka bez bot.

Probuzení mezi horskými velikány se zlatavým východem slunka, které přichází z těch nejvyšších vrcholků postupně krok za krokem, metr za metrem dolů do údolí. Svítání, které samo sebe krájí.

Zdá se to neuvěřitelné, jsme výš, než ptáci lítají. Koukáme na ně shora! To je zatím nepoznaný pocit. Jdeš po svých a díváš se na ptáky pod sebou, jak se vznášejí nad údolím. Těžko říct, co se tomu objevu vyrovná. Ani strach z lehce hororových míst s padajícím kamením ho nepřekryje. Našlapujeme opatrně jeden za druhým a sledujeme svah nad námi. Předevčírem tady kámen škaredě zranil jednoho nosiče. Suťoviště bylo tentokrát přívětivé, prošli všichni bez pohromy.

Vítá nás brána do 4.450 metrů. Thorong Phedi. Hned u brány velká cedule s podrobným popisem příznaků horské nemoci. Dneska budeme spát nejvýš a asi i nejmíň. Tahle vidina však nestačí. Je třeba odložit ve studených pokojích batohy, vybalit spacáky a vystoupat ještě do „base campu“ a odtud na další vrcholek. Ať to zítra zvládnem. Kolem samý sníh a led, sklon 60 – 70 stupňů. Když člověk s každým dalším krokem skoro šplhá v předklonu, je ten sklon podle mě už zatraceně velký, lýtkové svaly a plíce dostávají zabrat. Nahoře na špičatém vrcholku fotku a honem dolů. Do pěti tisíc nám chybí pár posledních metrů. Ty si odšlapeme zítra.

Budíček ve čtyři. Čaj, teplá polévka, záchod - ten je opravdu bleskový, místo zubní pasty žvýkačka, nasadit čelovky a jde se. Navzdory všem nahromaděným zdravotním problémům vyráží opravdu všichni. Průvod čtrnácti velkých světlušek s čelovkami a s průvodci se pomalu sune nahoru. Nad námi nebe poseté hvězdami, kolem prochází sem tam mula s nákladem a se svým pánem. Hory kolem se rýsují jako temné obrysy božstev sledující naše hmyzí světýlka.

Historie výšlapu se opakuje v tom nejprostším a nejjednodušším rytmu: dva kroky, nádech, dva kroky, výdech, desetkrát zopakovat, zastavit, vydýchat se a pokračovat. Konečně jsme nahoře sedlo Thorong-La 5420 m nad mořem.

Co chutná skoro stejně jako himalájský čaj? Pivo Everest na prosluněné terase dole pod sedlem Thorong La. Vyzout boty, natáhnout nohy a nasávat vzduch. Co může být sladce nahořklejšího, než jeden pomalý doušek místního Everestu s pětitisícovým vrcholem za zády a hnědozeleným údolím pod sebou?

S posledními slunečními paprsky se zastavujeme ještě v klášteře před Muktinathem. Oč půvabnější je zelená zahrada, zvony a zvonky, mlýnky, temně krajkový dřevěný chrám a posezení u posvátných bazénků, o to víc narůstá únava z vnímání každého dalšího detailu a horského výhledu. Oč rozjímavější je klášterní ticho, vůně, rostliny a věžičky, o to děsivější jsou klášterní záchody. Asi toho bylo dneska hodně. Den byl dlouhý, předlouhý.

Jomsom představuje další malý kousek hmatatelné civilizace s nepálskými stopami: třeba když potkáme pětiletého caparta s košem plným jačích hoven. Má ho pěkně uvázaný na popruhu kolem čela, stejně jako to nosí jeho táta a máma a stejně jako to budou nosit jeho děti.

Podnebí se postupně otepluje, sníh a led zůstává jen na vrcholcích a kolem se to začíná zelenat. Země se mění v exotické arboretum s palmami, banánovníky, opicemi, leguány, bambusy, pomeranči a citróny. Stačí jen natáhnout ruku a můžeš si sáhnout nebo utrhnout. Kytky všech možných barev, které si u nás pěstujeme v malém květináči, rostou tady divoce jako plevel. Máme půlku listopadu a my odkládáme bundy a mikiny, pokračujeme dál v krátkých rukávech a večer si mažeme spálené nosy. Ani faktor padesát nepomohl.     

Ze sněhových plání skáčeme do subtropického ráje mezi stromy s obrovskými pavouky, najednou je dvacet sedm stupňů nad nulou, bílé vršky stydlivě vykukují vzadu za námi v ostrém kontrastu se zelení kolem.

V poledne končíme s dnešním výšlapem  a vychutnáváme si romantický oběd na střeše hotýlku s dalším rozkošným názvem „Moonlight“. Uvnitř už tak romantický není, ale má jednu zásadní vymoženost, které si ceníme nade vše, i když je přes den příjemně teplo – a to je pícka v jídelně. Po západu slunka teplota prudce klesá a není nad to, sednout si k pulsujícímu teplému zdroji. Po dvou týdnech mi začíná být jasné, proč chodí Nepálci z jednoho konce na druhý s kusy dřeva přes rameno jako pilní mravenečci. Žádné uhlí, dřevo je tady základním tepelným zdrojem a skoro každý den je potřeba se ohřát nebo vařit.

Příjemné teplo a hory kolem dokola pokračují dál, akorát mění barvy z bílé na hnědavou nebo zelenavou. Nohy už šlapou úplně automaticky, nebolí, neprotestují. Cesta do kopce a z kopce je vlastně takové svlékání z kůže. Lidi na sebe berou podobu ledovců, z někoho vyčuhuje jen špička, někdo je celý skrytý pod vodou a někdo se hned odhalí a mluví a mluví a strhává ze sebe postupně všechny vrstvy. Někdo odloupne na chvíli kousek a zase se schová pod vodu. Ti, co mlčí, harmonicky doplňují ty, kteří pořád mluví.

Stoupáš-li ve velké nadmořské výšce nahoru, ať chceš nebo nechceš, musíš se vrátit k tomu nejzákladnějšímu: k dýchání. Nic nemůžeš ošidit, ubrat nebo přidat, jinak tě vlastní tělo nepustí dál. Dává ti prostor uvědomit si, jak moc ho potřebuješ, jak jsi na svém osobním fyzickém rozpočtu závislý. A začneš si svého těla víc vážit.

Startujeme opět za tmy, s čelovkami a „vybíháme“ po nekonečných schodech přivítat východ slunka na vrchol Poon Hillu. Vychutnáváme si výhledy na naše známé osmitisícovky Annapurnu a  Dhaulágirí. Davy baterek v pět ráno se posléze mění v davy lidí. Z intimní záležitosti se stává velkolepá show.

Nejdřív odrazy slunka na špičkách velehor a pak teprve z růžových odlesků vyplave zlatá koule. Na všech osmi, sedmi a šestitisícovkách se kutálí svítící žlutý pruh po úbočí až dolů k patám hor. Celé divadlo během půl hodiny končí, všechno je zaplaveno světlem nového dne.      

Schody dolů, schody zelenou buší, schody z vesnice do vesnice. Další nepálský svět se otevírá. Tentokrát zelený, blahobytný. Upravené domky místo zchudlých chatrčí a ledových plání. Výrazný otisk civilizace ubírá na prostotě a jednoduchosti z opačné strany hor, už zde nejsou posvátné stúpy, praporky, ani čorteny, místo nich kytky všech barev a geometricky tvarovaná políčka.

Sestup končí bubínkovou narozeninovou párty, která posléze přejde v disco, nebezpečný pád ze zídky bez následků – boží děti nad sebou mají trvalou a kvalitní ochranu – a vratké kroky po schodech na terasu. Všechno je, jak má být? Ano, všechno je, jak má být.  

Na všechno se dá zvyknout, i na vyklepané džípy, které nás vezou na miniaturních sedadlech a na střeše do Pokhary. Člověku už ani nepřijde podivné, že auto sebou háže jako dobře odpružená houpačka, že projíždí přes kameny, divokou vodu, že se na milimetry vyhýbá protijedoucím busům dětské velikosti a podobným pojízdným vehiklům. Jsi rád, že sedíš a odevzdaně hledíš na krajinu kolem sebe, vděčný za to málo, co je.

Po několika hodinách přijíždíme za intenzívních národních zpěvů do Pokhary, rajského městečka u teplého jezera. Čistější než Káthmándú a mile vstřícné k turistům ukazuje velbloudy na jezerní pláži a o kousek dál zase tančící kobru. Bydlíme nedaleko od těchto exotických divadýlek v romantických chatkách s výhledem na jezerní zákoutí s barevnými loďkami. Pod okny nám šustí palmy, bambusy a kvetou obří exotické rostliny.

Ráno v bambusovém pokoji. Z jednoho okna plovoucí loďky, z druhého palmy a bílí králíčci. Probudit se, nasytit nejdřív pohledu z otevřené terasy se zasněženými horami v pozadí, pak se nasnídat a hurá na ájurvédskou masáž. Stav hojivé beztíže v kvetoucím ráji s libými vůněmi, hudbou a dotyky. Člověku je blaze a rozpouští se v zapomnění. Vítán, přijímán, objímán.

Když konečně po deseti hodinách jízdy vytahujeme srolovaná těla z naší dodávky, je už v Káthmándú totální tma. Na nádvoří našeho hotýlku zůstala po odjezdu auta na zemi mastná černá skvrna.  Děkujeme vyšší moci, že jsme vůbec tím rozpadajícím se vehiklem dojeli.     

Z vlídného hotelu s hrdým názvem International Guest House prcháme do ulic najít nějakou místní restauraci, kde by nakrmili desítku hladových krků. To není vůbec jednoduché, protože většina hospůdek má jen jednu pec nebo dvě plotýnky a délka přípravy jídla je přímo úměrná malému množství kastrolů a pánviček, na kterých lze vařit. Dle šéfky naší výpravy si teď můžeme dovolit leccos sníst neb naše žaludky, nejen plíce, už jsou dostatečně aklimatizované. Plně obsadíme pár stolků jednoho nevelkého podniku. Personál v prosklené kuchyňce dostává zabrat, když si deset hladových krků objednává všechna možná jídla. Postupně do hodiny a půl se všichni dočkají a dorážejí se pak u protějšího fast foodu. Tělo si žádá své po dvou týdnech tvrdé práce a nekonečných výstupů a sestupů. Mhouříme oči nad nastudeno umytými příbory utřenými do ušmudlané záclonky halící vstup do kuchyně. Nadšeně pak přebíháme z jedné strany ulice na druhou a v noční euforii si plníme žaludky vším, co je dostupné.

Prostá lidská radosti, jak průhledná je někdy tvá podstata ...

Dohny's Revival

Snad bych měl začít jako z pohádky: „Byl jednou jeden starý a nemocný …“ což do jisté míry vyjadřovalo moje fyzické i duševní rozpoložení na začátku roku 2011. Pro ty, kteří nesledovali můj závratný pád shrnu - nejdříve nepozornost na křižovatce u Jenče, kdy mě vybrzdila řidička Astry a odskákalo to levé zápěstí a kyčel. Pak poděšení Honzy Berana z Alltrainingu.cz – „ježíšmarjá, ty máš jednu nohu delší než druhou!“, potom dlouhé přemýšlení pánů doktorů a výrok: „budeme se na vás muset podívat trochu podrobněji“.

Žralo mě to už od podzimu. „Dost Dohny, musíš se vzchopit! Venku je dost sněhu, co kdybys vyvezl rodinu na lyže.“ Moje sladká žena má od posledního společného lyžování na ledovci v Pitztalu vzpomínku na padající laviny a její přesvědčení, že nejlepší lyžovačka je na Malinovce v Jizerských horách, je k nepřekonání. Naštěstí zasahují kamarádi, kteří jsou protřelí lyžařskou turistikou a přesvědčí ji, že únorové lyžování v Livignu si fakt nemáme nechat ujít. Nakonec se nechá ukecat a já s hrůzou zjišťuji, že týdenní lyžování pro trosku jakou jsem já, nebude vůbec jednoduchá záležitost. S nedělním ránem se poprvé vydáváme na svah. Paráda! Upravené sjezdovky, slunce, bombardino, pizza, espresso! Nohy si sice dělají, co chtějí, ale vždy se nějak dostanu zpět k lanovce. Navečer mám opuchlé oči (frajer ve slunečních brejličkách) i kolena. Ale co, do rána se šrámy zhojí a já se ještě nenasytil pohybu. Pondělní obloha je pošmourná, sluníčko uteklo někam k Římu a nahoře na Carosellu se čerti honí. Jezdíme až k polednímu, ale to se opravdu nedá - šup, šup, poslední jízda a jede se do hospody. Padesát metrů před hospodou na kraji sjezdovky obsluha obvykle parkuje rolbu. Dnes zde nestojí a místo ní je zde díra jako po vykotlaném zubu. Bohužel bez označení. Všichni kolem prosviští, až na mne. Chvilku se vznáším, potom tvrdý dopad a ukrutná bolest v koleni. „Můžeš vstát?“ ptá se moje Slunéčko. „Jo, su chlap!“ V hospodě mi koleno ztuhne, dolů jedu lanovkou a z ní přímo do nemocnice. Zbytek dovolené sleduji jen zpovzdálí s berlema a s nohou v ortéze. Po návratu domů rehabilituji a v rámci možností se snažím jezdit na kole - s rodinou, pomalu, potupně.

Moje zdravotní komplikace v číslech znamenají 2xCT, 2x magnetická rezonance, 1x biopsie míšní tekutiny (obzvláště povedená taškařice :-)), suma sumárum 6 měsíců chození po doktorech a v zásadě nic nedělání, protože mě záda i noha fakt bolí. Někdy kolem května mi v Motole sdělili, že bych se měl se svým stavem smířit; výrůstky v meziobratlových štěrbinách už mi nezmizí. Když se ptám, co se s tím dá dělat, dostávám lakonickou odpověď „nic, ale napíšu vám prášky :-))“. Tak, sice nekulhám jako postřelený interbrigadista, ale vzpřímeně to taky moc nejde. Taková diagnóza člověku na optimismu nepřidá, a když se ještě zkombinuje s pracovním stresem, jde o kombinaci přímo vražednou.

Začátek roku 2012. Můj zdravotní stav se více méně nelepší. Na lyže s rodinou sice jedu (nejvíc si to užívá moje ženuška - sluníčko, cappucchino, bombardino), ale moc mě to nebere. Mám prostě strach o koleno a v uších mi zní slova mého ortopéda: „Brousím kudlu, však ty ještě přijdeš.“ Po návratu mám koleno jako meloun, ledování nezabírá a tak potupně volám do špitálu. „Vždyť jsem ti to říkal. Přijeď na Apríla a nalačno.“ Sledovat operaci online je sice zábava, ale jen když se nekuchá vaše tělo. Moc si nepamatuji závěr, nicméně mi druhý den Honza špitá ráno před vizitou: „Vybral jsem ti půlku menisku a posichroval křížový vaz. Máš tam 2 štichy“.  Zase berle, rehabilitace a nekonečné „co budu dělat dál“.

Někdy kolem podzimka se na mě moje Beruška už nemůže dívat a tak se zcela vážně zeptá: „Co chceš se sebou dělat? Budeš se jen válet nebo si ještě chceš něco dokázat?“ A já si vzpomenu na tu nejstarší sportovní lásku a vypustím z úst: „Chci do Himalájí a chci jít hodně vysoko“. Šok pro moji nebohou manželku, šok pro mne, když mi došlo, co jsem řekl. Ale bylo to venku a je to přání. Do manželství jsme šli před 25 lety s tím, že budeme spolu v dobrém i ve zlém. Bude mi padesát a to už člověk má mít něco za sebou. Od jara našlapu spoustu kilometrů s batohem, testuji koleno, vybavení i ženušku. 4. listopadu sedíme v letadle do Káthmándú. Trek kolem Annapurny je považován za jeden z nejkrásnějších na světě - 3 týdny pochodu ve všech pásmech, 180 km, 10000 metrů pozitivního převýšení a uprostřed obávané sedlo Thorong-La s výškou 5420 m. S partou naprosto úžasných lidiček zažívám během pochodu naprosto esenciální radost z žití. Vracím se jako úplně jiný člověk - celé dva měsíce mě nevytočí nikdo v práci, ani odmlouvající pubertální synek ani drsní řidiči na pražském okruhu a začínám mít jasno o další cestě.

Zjara znovu vytahuji kolo a snažím se jezdit trochu organizovaně, ale nebaví mě to. „Nu což, máš dvě nohy a kdysi jsi běhal. Zkus to.“ šeptá mi moje podvědomí. První pokusy o běh činím na jarním putování po znojemských vinicích a ono to kupodivu jde. Sice ztuha, ale jde. Během těch dvou let jsem přibral na naddocentovskou váhu a to je znát. Začínám pomalu a za každý odepsaný kilogram si naděluji mažuru. Váha pomaloučku klesá, odběhané kilometry narůstají.

Již od jara se mě všichni ptají, kam si to na dovolenou namíříme letos. Moje volba byla jasná – Patagonie, ale musel jsem uznat, že jet bez dětí je sobectví a tahat je tam bez tréninku hazard. Volíme tedy „domácí“ hřiště a koncem července vyrážíme na Tour du Mont Blanc. Tento trek má podobné parametry jako Annapurna, jen se nešplhá tak vysoko. Na druhou stranu jdeme na těžko se stanem a spacáky. Pocitově se mi zdá, že se mi šlo v Himalájích lépe a při pohledu na profil je vše jasné: Alpy jsou jako zuby pily, na Annapurně jsme přešli v podstatě jen jeden. Dělám ještě jeden masochistický poznatek – baví mě, když to bolí.

A ještě něco – všude kolem pobíhají běžci, trénující na UTMB a mně se začne stýskat po volnosti běhu. Ne po závodech, trénování nebo speciálním drilu, ale po naprosto animální volnosti – jít si prostě tam, kam se mi zachce. Metamorfóza v běžce – Dohny’s revival.

Trénink, 2. týden 10.-.16.1.2011

Podle plánu bych měl nabírat sílu. Místo toho hnípu doma a nemám vůbec náladu.
...a plán byl tak lákavý:
.
po 10.01. Volno
út 11.01. U-POS 1:10 plán D
fáze 2 C-Komp 0:15 C-SpSR: 0x(5(0,2+3)+0)
st 12.01. B-Komp 0:50 B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) B-Temp I: 0x(4(4+6)+0)
čt 13.01. C-ZDV 1:00 C-SVR: 0x(3(3+5)+0) C-ZV2I: 0x(2(4+5)+0)

pá 14.01. Volno

so 15.01. U-POS 1:20 plán B
fáze 2 B-Komp 1:00 B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) B-MxK: 2x(4(2+3)+8)
ne 16.01. U-Vyt 3:00

V pondělí jsem vyrazil na další kontrolu, Podle vývoje situace se začíná zjišťovat, že moje "zranění" je jen vyvrcholením staršího, ne úplně vyléčeného problému. Pokud se nedám do konce týdne do pořádku, vezmou si mě do parády v nemocnici. No, aspoň budu vědět na čem jsem :-)). Úterý jsem proležel na podložce doma a snažil se a) uvolnit všechny spasmy, b) přinutit tělo, aby si pomohlo samo. Po pondělní manipulaci mě bolí celé záda, ale nějak jinak. Snad se to zlepšuje. Ve středu a čtvrtek se situace stále stabilizuje - cvičím rehabilitaci a snažím se držet záda v teple. V pátek mi na kontrole sdělují, že se bude opravdu třeba podívat na můj problém více do hloubky. Čeká mě CT a nějaké prazvláštní vyšetření na nervy. V sobotu okusuji nervozitou co mi přijde pod ruku. Venku je krásně - z okna koukém na nadšené běžce a cyklisty, jak si to při 10°C užívají. V neděli odpoledne to už nevydržím a vypravím se na procházku "přes kopec". Pět kilometrů jdu hodinu a na zpáteční cestu musím použít autobus. Čert aby to spral!

Statistika týdne
Čas 1:02 hod
Chůze 5,0 km

Trénink, 1. týden, 3.-9.1.2011

Jedním z předsevzetí, které jsem si dal je, že budu daleko pečlivěji dokumentovat svoje tréninkové i jiné konání.
.
po 03.01. Volno
út 04.01. U-POS 1:10 plán D
fáze 2 C-Komp 0:15 C-SpSR: 0x(5(0,2+3)+0)
st 05.01. C-Komp 0:20
čt 06.01. C-ZDV 1:00 C-SVR: 0x(3(3+5)+0) C-ZV2I: 0x(2(4+5)+0)

pá 07.01. Volno

so 08.01. U-POS 1:20 plán B
fáze 2 B-Komp 1:00 B-ABCI: 0x(5(0,3+1)+0) B-SSK: 2x(5(0,2+3)+8)
ne 09.01. U-Vyt 3:00

V pondělí pořád vozím synka na atletiku a tím pádem nemám v plánu žádnou aktivitu. Dnes mi to i vyhovuje, potřebuji se podívat po nových lyžích a doléčit si natlučenou nohu (v neděli jsem uklouznul a narazil si pravou kyčel). V úterý mě podle plánu čeká lahůdka první z tréninků U-Pos plán D, což zanmená sice nižší zatížení, ale obludné série. Běžný počet opakování je 10-12, dneska jich dělám 30-40. Na konci tréninku se obávám, že neslezu ze schodů :-) Závěrečný silový spurt je jen "třešnička na dortu", jehož cílem je naučit tělo přenést nahromaděnou sílu (dneska spíše nesílu) do kruhového pohybu pedálů. Snad se mi to bude na kole hodit, až sleze sníh. Ve středu jsem si měl vytočit nohy a potom se pořádně protáhnout, jako kompenzaci za úterní posilovnu, jenže dostat se na spinner mimo klasickou hodinu je problém. Šel jsem tedy na fartlekovou hodinu a lehce cheatoval :-) Odjel jsem i kopce s tepovkou do AP, snad mi lektorka promine. Po protažení a sprše jsme se synkem šli revidovat naše lyžařské vybavení do sklepa. Natáhl jsem se pro lyže, křuplo mi v zádech a bederní plotýnka je opět venku. V noci jsem moc nespal a ve čtvrtek ráno jsem lezl z postele jako lazar. Odpoledne jsem to nevydržel a šel se nechat prohlédnout k doktorovi. Nejdříve to nevypadalo nijak povzbudivě, ale nakonec se ukázalo, že celý problém je v sakroiliakálním kloubu. Masáž ani manipulace nezabraly a tak domů pajdám s doporučením šetřit se, mazat se Voltarenem a v pondělí přijít na kontrolu. Tím pádem trénink padá :-( a já se tak můžu koukat na televizi.

Statistika týdne
Čas 2:45 hod
Posilovna 1:29 hod
Trenažér 25,3 km

Novoroční předsevzetí

Konec roku je asi u každého spojen s bilancováním toho, co se povedlo i nepovedlo a plánováním roku dalšího. Ne jinak to dělám i já.
Letošní rok byl ... pestrý. Podařilo se mi vykřesat z mnoha zdravotních problémů, celý rok jsem trénoval s Enduraining a mám dobrý pocit. Na druhou stranu, nepodařilo se mi odjet tolik závodů, kolik jsem si předsevzal a díky výpadkům v tréninku jsem neměl ani takovou výkonnost, jako v roce předešlém.
Rok je prostě za mnou a je třeba si z něj vzít ponaučení - trénovat s větší rozvahou a pravidelně, pečlivě se rozcvičovat (ach ta běžecká abeceda :-)) a po tréninku se pořádně protáhnout. Musím si dávat větší pozor na svoje záda - mají skoro pět křížků a zaslouží si úctu a vyhýbat se bláznivým řidičkám u Jenče.
Čeho bych chtěl dosáhnout v příštím roce? Zvládnout konečně bláznivé běžky, připravit se na dobré zvládnutí půlmaratonské trati v čase kolem 1:45 a dojet opavskou Silezii na dohled od kluků z PROTOBike.cz. To všechno bez úrazů nebo jiných komplikací.
Zatím si dělám zuby na několik odzkoušených závodů, ale ve finále se může počet i skladba významně změnit. Vše záleží na aktuální situaci a taky na tom, jak mi to půjde.

5.3.2011    Palestra Kbelská 10
2.4.2011    Hervis 1/2Maraton Praha
10.4.2011  První šlápnutí 2011 Hřebeč
23.4.2011  Author 50 Český ráj
1.5.2011    Příbramský Permoník Volvo Auto Hase
21.5.2011  Merida Silesia MTB maraton
4.6.2011    Silva Nortica RUN 1/2Maraton
18.6.2011  Zlaté kolo Vysočiny
25.6.2011  Volkswagen Olomoucký 1/2Maraton
2.7.2011    Vinařské 50 Author Znovín Cup
3.9.2011    Parkmaraton 2011 - 1/2Maraton
10.9.2011  TESCO Grand Prix Praha
17.9.2011  AUTHOR Pražská padesátka
15.10.2011 TRIEXPERT Vokolo priglu

Tak tfuj, tfuj, tfuj, ať nám ty plány vyjdou!

Enduraining 31.5. - 6.6.2010, chořím

Plán na tento týden byl nastaven s ohledem na blížící se závod "Zlaté kolo Vysočiny" a bikový výlet do Alp.
.
po 24.05. Volno
út 25.05. C-ZDV 1:30 C-SpKR 0x(3(1+3)+0) C-RVR 0x(4(4+4)+0)
st 26.05. C-ZDV 1:30
čt 27.05. C-ZDV 2:30 C-RVK 0x(2(6+0)+0) C-LaK 0x(2(10+10)+0)

pá 28.05. Volno

so 29.05. C-ZDV 3:00 C-RVK 0x(5(6+10)+0)
ne 30.05. C-ZDV 4:00

V pondělí taxikářský standard. Odpoledne se domlouvám s kamarádem na pivo; dlouho jsme se neviděli a je občas dobré si pokecat. Večer se mnou začala lomcovat zimnice a.v noci se mi navíc udělalo špatně od žaludku, takže ráno jsem nebyl schopen vstát z postele. Ráno jsem volal doktorce, že můj rádius neumožňuje osobní návštěvu a zda-li by mi nenapsala nemocenskou. Tak bylo učiněno s dovětkem: "... toho je dnes fůra. Ležte a odpočívejte."
Od úterý do neděle jsem si tedy chořel se střevní chřipkou. Nechutnalo mi jíst ani spát (od čtvrtka - do té doby jsem prospal 16 hodin denně) a ke konci mě už nebavilo vůbec nic.
Týden tak dopadl mizerně, nevím jak mi bude v Rakousku, kam se chystáme s PROTObike příští týden. V nejhorším si budu jezdit sám nebo budu hlídat chalupu :-)

Statistika týdne
Čas 0 hod
Posilovna 0 hod
Trenažér 0 km
Road 0 km
Rohlík suchý 6 ks

Enduraining, 24.-30.5.2010

Letošní počasí stojí za starou belu; loni jsem touhle dobou již skotačil v krátkém dresu :-((( Když už počasí trochu vyjde, nesejde se s mým programem - prostě smůla.

po 24.05. Volno
út 25.05. U-POS 1:10 plán D
st 26.05. C-ZDV 2:00 C-SVK 0x(5(5+5)+0) C-RVK 0x(2(5+5)+0)
čt 27.05. C-ZDV 2:00

pá 28.05. Volno

so 29.05. U-POS 1:00 plán B
fáze 2 C-ZDV 2:30 C-LaK 0x(3(10+10)+0) C-ZV2I 0x(1(8+0)+0)
ne 30.05. C-ZDV 4:00

V pondělí standard taxík, ale zároveň jsem stihl v Bike Gallery zakoupit novou pumpičku zn. Lezyne (čti lízajn), která je schopna nafouknout i silničku na 8,5 ATM.
V úterý byla na řadě posilovna. Tentokrát jsem si rozpisy nespletl a dal celý plán D.
Středeční intervaly jsem absolvoval v posilovně, i když bylo celkem sjízdné počasí. Na vině je náš pozdní příchod se synkem z tréninku. Někdy si říkám, že v té hoďce, která je mezi dovozem a odvozem bych mohl něco spáchat, ale dokopal jsem se jen párkrát a spíše na běhání. V posilovně jsem absolvoval poctivě všechny plánované intervaly, nicméně nedojel celé 2 hodiny - Miloš říká, že v indoor tréninku platí, co kdo snese a lze bez problému ubrat 20%. Přesně to jsem udělal.
Ve čtvrtek jsem neplánovaně dělal babysittera anébrž miláček měl něco v práci. No, doženu to v pátek.
Konečně se mi podařilo vyrazit na silnici! Nohy jsem měl po intrvalach patřičně ztuhlé a navíc celou cestu do Berouna foukalo zepředu. V Berouně jsem dal čelem vzad a frčel si to zpátky a větrem v zádech a třicítkou na tacháči. Silový trénink se pomalu začíná projevovat - jen se zbavit toho batohu vepředu :-) Po návratu šupky dupky odvolit a potom za odměnu do teploučka sauny.
Sobota mi přála. Miláček se synátorem a spřátelenou rodinou vyrazili na vernisáž do Příbrami a mne zanechali osudu. Vyrazil jsem na nákup do Glóbusu a už v 10:00 bušil na dveře fitka. Nikdo, kromě extrémně svalnatého borce, který se předváděl před objektivem, tam nebyl a tak jsem si v klidu odcvičil plán B. Odpolene mě čekaly intervaly laktátové tolerance v kopci. Celé dopoledne jsem přemýšlel, kde se dá najít kopec dlouhý alespoň 10 minut. Do Řevnic se mi nechtělo a tak jsem vsadil na pocit a vyrazil ke Karlštejnu. Jeden dost prudký kopec je od hradu do Mořiny. Jenže ouvej, sklon byl tak prudký, že jsem nebyl schopen udržet potřebnou kadenci. Navíc při požadovaném zatížení jsem ho vysupěl za necelých 7 minut. Další možnost je od Hlásné Třebáně do Mořiny. Sjíždím tedy do údolí a znovu supím nahoru. Tady to už vypadá na dostatečnou délku, ale kadence je pořád nízká. Za poslední stoupání si vybírám kopec za Mořinou směrem domů. Ten je z nich nejkratší a zabere mi jen 6 minut. Intervaly se mi tedy moc nepovedly. Domů dorážím celkem zmordovaný.
V neděli ráno jsem byl domluven s Robertem na švih směrem na Říp. Podle mapy rovina jako stvořená pro dnešní plán. Vstávám v 5:00, obloha je zatažená přesně podle předpovědi. Snídám a než vyrazím z domu - SMS - "venku leje, jedeme?" No, nejedeme, nejsu magor! V 6:10 ležím v posteli a poslouchám ranní deš'ťový koncert. Lezu z postele až kolem deváté, venku je zataženo, ale neprší. Neměli jsme jet? V deset to nevydrží moje ženuška a jede se kousek projet. Vrací se mokrá a ne od potu. Dneska nás to počasí nemá rádo. Dlouhý švih si nakonec odbývám v posilovně za slunečného odpoledne. Kdo by ale po takových zkušenostech věřil počasí?

Statistika týdne
Čas 9 hod
Posilovna 2,75 hod
Trenažér 105,5 km
Road 114,7 km