Pozdně jarní události

Páni, to je tedy doba než jsem se zase vyžvejknul! Nechci se omlouvat, sedím u compu každý den minimálně 8 hodin, takže napsat krátkou poznámku je jen moje lenost. No, popel jsem si již na kebuli nasypal, tak teď k věci.

Co se za posledních 6 týdnů událo. Tedy nejdříve, co se neudálo. Poprvé za historii našeho cyklistického spolku PROTObike se nám nepodařilo vyjet na jarní soustředění. V konečné fázi výpravy tentokrát do rakouského Hinterglemmu jsme zůstali jen 3 a tak jsme to odpískali. Padali sice návrhy na podzimní výpad na Dachstein nebo na Gardu, ale vzhledem k pracovnímu vytížení tomu moc nevěřím. Jediné si přeji, aby se tento exces nestal pravidlem. Nejde jen o absenci sportovního výkonu (který mi letos po čertech chyběl), ale i o setkání s kamarády, které nevidím, jak je rok dlouhý.

Místo sjíždění alpských sedel jsem se na konci května vypravil na manažerské shromáždění naší firmy. Obvykle se jedná o povedenou taškařici, kde si společně zaskotačíme, pobavíme se o životě a částečně zapomeneme na řešení problémů, za které nás platí. Letos byla vybrána Hrubá skála. Jelikož druhý den ráno nebyl žádný pevný bod programu (kromě snídaně od 7 do 13:00), pojal jsem dopoledně jako cyklistický trénink a vydal se na okruh kolem Kozákova. Ráno bylo slunečné, jen té rtuti v teploměru se zalíbilo v nižších polohách. Klepal jsem ve vestě kosu a věřil, že se to zlepší. Plán byl vydat se do Turnova a vyjet na Kozákov ze západní strany. To byl plán. Moje okouzlení přírodou a akutní absence orientačního smyslu způsobily, že jsem se na něj vyškrábal v jihu. No nic, říkal jsem si, teď už to půjde a pustil se do sjezdu. Ten byl tak úžasný, že místo v Libuni jsem skončil v Semilech - podobně jako klasik: "po 3 hodinách letu na Berlín, který nechali daleko před sebou přistáli nedaleko Varšavy"). Nakonec vše dobře dopadlo - natočil jsem 78 km a nastoupal 1400 m. Do hotelu jsem dorazil za mírného deště, ale nesmírně spokojený.

Po několik let si s kamarádem z Brna nenecháme ujít Jizerskou padesátku. Jezdil jsem ji i v zimě, ale časem jsem pochopil, že až takový kamarád s klasickým lyžováním nejsem a zůstal jsem u kol. Letošní ročník se veškrze nelišil od těch ostatních. Letos se nám však podařilo ubytování - bydleli jsme 100 metrů od cílové louky v pensionu Sehnoutkovi. Exklusivní ubytování za rozumné ceny a s příjemnou obsluhou - maximálně doporučuji! Páteční déšť vystřídalo nejdříve zamračené, posléze modré sobotní ráno v němž se na startu v Janově mačkalo v pěti vlnách skoro 800 závodníků. Neměl jsem vítězné ambice, ale chtěl jsem být alespoň stejně dobrý jako loni. Bohužel to se mi nepodařilo. Nohám se nechtělo do kopců vůbec jet a od poloviny trati mě trápily křeče. V cíli jsem skončil 10 minut za Zbyškem a i za loňským časem. Jedinou útěchou bylo druhé místo našeho Vojty v dětském závodě kategorie mladší žáci. Stál na bedně a řádně si to užíval. V neděli jsme vyjeli po stopách jizerské padesátky i s manželkami a přítelkyněmi a po klidném okruhu kolem Černé hory jsme ve finále skončili na Šámalově chatě (mají úžasnou zvěřinu a jejich palačinky jsou delicious).

Výsledky posledních závodů a pozitivní ohlasy na "elektronického trenéra" mě konečně dovedli k myšlence požádat o spolupráci Miloše Krejčího z Enduraining.com. Přeci jenom potřebuji dohled nad svými aktivitami posvěcený větší znalostí a zkušeností. První dojmy byly a jsou veskrze pozitivní. Pochopil jsem, že nejen dlouhodobou vytrvalostí roste závodník, že je třeba i v tréninku se naučit zmáčknout a že není nezbytné po večerech hladovět. Naše spolupráce se zatím plně nepromítá do sportovních výsledků, ale určitě bude. Domluvili jsme se na kombinaci kolo-běh, protože se chci do budoucna věnovat duatlonu a na podzim si zaběhnout reparát z půlmaratonu - cílový čas jsme si stanovili na 1:45, takže musíme makat :-D

Minulý týden jsem se při cestě na sklepní sraz spolužáků zastavil v obci Ruda, kde se již osm let pořádá amatérský závod silničních kol Zlaté kolo Vysočiny. Výběr tras je bohatý, i když komentář pořadatelů k němu je velice případný: "Závod je dlouhý 200 km. Pro děti do 3 let, těhotné ženy, důchodce nad 75 let a případné další zájemce je připravena kratší trať dlouhá 100 km, případně ještě kratší dlouhá 50 km". Po loňské zkušenosti jsem letos zvolil opět 100 km (skutečná vzdálenost 109 km), nedbal jsem na to, že zapadám pouze do skupiny "a případné další zajemce" a udělal jsem dobře. Tentokrát se nechala k závodu přemluvit i moje kamarádka Věrka, která si jela stejnou trasu svým tempem na horském kole. Oproti loňsku jsem věděl co mě čeká a nenechal se utavit pelotonem hned v provním stoupání. Od 30 km jsem jel s Oldou Karafiátem, poctivě se střídali a užívali pěkného dne. Do cíle jsme dojeli v čase 4:02, což je o 20 minut horší čas než loni. Jedinou útěchou mi může být drobné prodloužení trati. Věrka dojela cca hodinu po mě a ve své kategorii se umístila na krásném druhém místě! Rehabilitaci po závodě jsem prováděl ve sklípku v Bzenci bílým vínem, holt závody se musí správně dokončit.

Tuto sobotu jsem se postavil na start Vinařské padesátky. Zpunktovala to Věrka, která mě přemluvila k účasti v soutěži týmu slovy: "týmy jsou pětičlené, počítá se čas prvních tří, ale na bednu půjde celý tým - snaž se!" Dokonce mi na pořadatelích vymodlila číslo do první lajny - pak se nemám snažit ;-). Celý týden jsem sledoval počasí a přemýšlel, jak to bude mezi vinicemi kolem Šatova vypadat, ve středu na tréninku si vyzkoušel "tuny bahna" a tím pádem jsem byl celkem připraven na to, co skutečně přišlo. Před startem nám pořadatel oznámil, že začátek trati nebyl schopen projet ani na čtyřkolce a proto volí "mokrou variantu", čímž se trať zkrátila na cca 49 km. Po startu jsme tedy jeli po silnici až do Šandorfu, kde nicméně avizované bahenní koupele začaly. Držel jsem si svoji skupinu a blahořečil si, že jsem nepřezul bahňáky. Trasa rychle ubíhala a po 2:00 hodinách jsem dorazil do cíle na 189. místě - letos konečně první dobrý výsledek. V týmech jsme skončili na 60. místě, ale on snad ani nikdo nepředpokládal, že to bude výrazně lepší.