19. prosince 2014

V zemi, kde roste čočka a bohové sídlí na vrcholcích hor (listopad 2013)

V životě člověka se čas od času objeví určité přechody, dělicí čáry, chvíle, kdy bilancuje a přemýšlí, co dál. Co už dokázal a co by ještě chtěl udělat. Pro mě osobně se taková čára objevila na obzoru asi rok před padesátkou. Co takhle napsat si na kus papíru svoje plány a představy, když už se blížím k onomu předělovému výročí, abych věděl, co všechno chci ještě v životě stihnout a hlavně abych to stihnul J A tak vznikl seznam plný přání prostých i vznešených, dosažitelných i vzdálených. Je přece známo, že hodně věcí si můžeme začít plnit už tím, že je vyslovíme, že se je pokusíme pojmenovat, abychom si s nimi pak mohli ve všech možných podobách pohrávat.
"Chci vidět Himaláje" myšlenka, která se na seznamu objevila na jednom z předních míst vyvolala rozruch v rodině, v práci i mezi přáteli.
"Kdo se postará o děti, máš tolik dovolené, stojí to kopu peněz, máš na to?"
Říká se, že lidi do Himalájí jezdí v souvislosti s různými přelomovými nebo závažnými životními situacemi: před rozchodem, po rozchodu, při nějakém zásadním krachu. My se tam vydali s manželkou na poněkud opožděnou svatební cestu, kdy jsme se zdánlivě chtěli jeden druhého zbavit, ale ve skutečnosti jsme sem jeli si něco málo dokázat a něco málo splnit. "Až půjdeme po nějakém dostatečně prudkém suťovišti a nikdo se nebude dívat, tak do tebe lehce drcnu a po zbytek života si budu konečně užívat klidu."
A tak začala naše velká himalájská cesta do země, kde roste čočka, rýže, banány, citróny, pomeranče a kde bohové sídlí na vrcholcích hor.
Naše česko-slovenská skupinka se pomalu slétá ze všech koutů západního světa. Při společné opulentní večeři s prvním nepálským dalbhátem, což je národní pokrm z rýže, čočky a zeleniny, zpestřené národním tancem a  rýžovým vínem umělohmotné chuti, se poprvé schází všech čtrnáct lidí se slovenskou šéfkou a s našimi průvodci, kteří nad námi budou po celou dobu pochodu držet ochrannou ruku. Kromě himalájských bohů, samozřejmě.
Složení našeho týmu, jakkoli je dílem náhody, zdá se býti zpovzdálí řízeno rukou někoho z neviditelných božstev. Tajná modlitba vepsaná do jednoho z barevných praporků tomu chtěla, aby ve skupině čtrnácti lidí byli poměrnou spravedlivou částí zastoupeni Češi, Moraváci i Slováci, z praktických důvodů o něco více žen (bude potřeba čas od času v nelehkých podmínkách prát), to znamená osm dam, dívek či žen a k nim šest mužských, kteří je můžou v případě potřeby a s vydatnou pomocí nepálských guidů ochránit a v případě jiných potřeb zajistit tajný přísun nepovoleného alkoholu a vymýšlení těch nejneuvěřitelnějších blbin. Také generačně nemohl být průřez věkovými hranicemi ideálnější. Něco málo rázných dívek do třicítky, pak pár individualistů přes třicet, k nim tři reprezentanti těsně pod padesát a nakonec tři stateční a neohrožení jedinci, kteří už padesátku překročili.
Interně byla parta sbírkou všech možných povahových rysů od tajemných introvertů vážících každé slovo až po těkající extroverty, které bylo slyšet dřív, než byli vidět. Tento znak byl výrazně identifikován zejména v pavlačových hotýlcích, kde šlo přesně poznat, kdo kdy odchází na společná hygienická zařízení. Fistule některých smíchů pronikala i těmi nejsilnějšími kamennými stěnami. Na druhou stranu byli ve skupině jedinci, jejichž plynulou komunikaci spolehlivě nastartovala až nezbytná dávka alkoholu. Ve chvíli, kdy byl striktně zakázán, což bylo od tří tisíc metrů výše, zmlkli a po většinu času nebyli slyšet.
První výšlap. Krátký, příjemný. Je třeba si zvykat pozvolna. Kluci nepálští jsou starostliví: "Každý má svůj čaj? Každý má co jíst?" My si někdy hrajeme na to, že jídlo není až tak důležité, že na prvním místě je jakési těžko definovatelné duchovno. Nepálci si na to nehrají. Mít co jíst, pít a střechu nad hlavou je to nejzákladnější. A není to vždycky samozřejmé. Všechno ostatní jsou pro ně podružné věci.
Všude kolem kámen a voda. Hučení dole a ticho shora. Roztopené pece a horký čaj. Nikde jinde nechutná líp, než v horách. Himaláje, to jsou korálkové děti s nudlemi u nosu, Nepálky v barevných hábitech s hrdým držením těla a taky vrásčité seschlé stařenky silné jak pařezy, které vlečou na zádech. A taky nosiči v žabkách a ošoupaných kalhotách s nákladem mnohonásobně těžším než oni sami váží a s bílým úsměvem – to je jejich život a basta - a taky muly a krávy v kamenných uličkách, co neuhnou a vypelichaní líní psové, a samé schody nahoru a dolů a taky den, co rychle končí a tma přicházející bez varování a taky svítání, než se naděješ a nahoře samý sníh, co posílá ledový vítr do údolí, abychom věděli, s kým máme tu čest. A my se rádi podřídíme a vlajeme společně s barevnými praporky, co nesou modlitby, naše i těch, co se modlit neumí.I když ještě není Martina, sněží. Bílý poprašek pokryje kamenné střechy kolem Pisangu i my usínáme v míru s výhledem na bílé velikány. Jen sny několika málo spáčů jsou v tu chvíli barevné.
Den začíná brzy ráno rytmickými údery bubnu. Jdu za nimi. Čím jsem blíž, tím jsou zvuky intenzívnější a slabě se k nim přidává něčí mručení. Zvědavost mě žene nahoru po schodech, ani se moc nezadýchám. Až docela blízko, pod schody gompy, místního kláštera, je zřetelně slyšet monotónní hlas mnicha. Svými modlitbami otevírá nový den. Vyrovnání, naslouchání, klid. Všechno je, jak má být. Bohové přicházejí skrz mladého mnicha. Sedí uvnitř, neviděn, bos, pronáší mantry a bubnuje. Čím větší zima, tím větší teplo. Jen hlas, buben a hory kolem dokola. Ještě výš, než může vidět zakloněná hlava. Mlčky stojím a omámeně hledím s otevřenou pusou kolem sebe. Jeden jediný úder do bubnu vibruje až do konečků prstů a rozpouští se ve smíření se sebou samým. Čas se dělí na východ a západ slunka. Hodiny a minuty mezi tím nejsou důležité. Co má přijít, přijde, co má odejít, odejde.
Slunko hladí terasu hotýlku Yak. Ze střechy si po ránu prohlížíme bílou záplavu hor. Stříbrnomodrá pěna ovoněná někde dole páleným jehličím. Něco uvnitř se zastavilo, možná to trochu pulsuje – s ptáky, zvonky a pár broučky ve vyschlé trávě. Jaci, muly a koně na svazích čekají, až se vrátí jejich pastýř.
Jdeme do kopce nad Manang, stoupáme úzkou kamenitou cestičkou ke klášteru ve skále. Dva kroky, nádech, dva kroky, výdech, jde to pomalu, ale jde, plíce si hledají uvnitř víc místa. Naproti na svahu se otevírá nová kulisa, hora se cudně odhaluje, pomalu odkládá jednu končetinu po druhé, jedno žebro po druhém, až zůstane úplně nahá a my na ni hledíme od vyhřátých zdí skály lemujícím skromná dvířka kláštera. Bydlí tady dcera devadesátiletého mnicha. Taky mniška. Jak málo stačí člověku k životu. Malá zahrádka s mátou, těžko identifikovatelnou zeleninou a pod kamenným převisem zásoba roští. Tajemná dřevěná vrátka. Nikde nikdo. Jen Annapurna naproti. Majestátní zrcadlo a okno zároveň. Zdá se, že se budeme muset obejít bez požehnání. Alespoň jsme si vyzkoušeli, jak se dýchá ve čtyřech tisících. 
Když se objeví drobná postava s kulatou tváří a hlavou ostříhanou na ježka, všechno ztichne. Je rychlá a hbitá. Za chvíli už sedí ve své modlitební jeskyňce a žehná každému, aby ve zdraví přešel sedlo Thorong La ve výšce skoro pět a půl tisíce metrů. Před vraty je potřeba se nejdřív zout. Božské a duchovní autority v Nepálu chtějí člověka bez bot.
Probuzení mezi horskými velikány se zlatavým východem slunka, které přichází z těch nejvyšších vrcholků postupně krok za krokem, metr za metrem dolů do údolí. Svítání, které samo sebe krájí.
Zdá se to neuvěřitelné, jsme výš, než ptáci lítají. Koukáme na ně shora! To je zatím nepoznaný pocit. Jdeš po svých a díváš se na ptáky pod sebou, jak se vznášejí nad údolím. Těžko říct, co se tomu objevu vyrovná. Ani strach z lehce hororových míst s padajícím kamením ho nepřekryje. Našlapujeme opatrně jeden za druhým a sledujeme svah nad námi. Předevčírem tady kámen škaredě zranil jednoho nosiče. Suťoviště bylo tentokrát přívětivé, prošli všichni bez pohromy.
Vítá nás brána do 4.450 metrů. Thorong Phedi. Hned u brány velká cedule s podrobným popisem příznaků horské nemoci. Dneska budeme spát nejvýš a asi i nejmíň. Tahle vidina však nestačí. Je třeba odložit ve studených pokojích batohy, vybalit spacáky a vystoupat ještě do „base campu“ a odtud na další vrcholek. Ať to zítra zvládnem. Kolem samý sníh a led, sklon 60 – 70 stupňů. Když člověk s každým dalším krokem skoro šplhá v předklonu, je ten sklon podle mě už zatraceně velký, lýtkové svaly a plíce dostávají zabrat. Nahoře na špičatém vrcholku fotku a honem dolů. Do pěti tisíc nám chybí pár posledních metrů. Ty si odšlapeme zítra.
Budíček ve čtyři. Čaj, teplá polévka, záchod - ten je opravdu bleskový, místo zubní pasty žvýkačka, nasadit čelovky a jde se. Navzdory všem nahromaděným zdravotním problémům vyráží opravdu všichni. Průvod čtrnácti velkých světlušek s čelovkami a s průvodci se pomalu sune nahoru. Nad námi nebe poseté hvězdami, kolem prochází sem tam mula s nákladem a se svým pánem. Hory kolem se rýsují jako temné obrysy božstev sledující naše hmyzí světýlka.
Historie výšlapu se opakuje v tom nejprostším a nejjednodušším rytmu: dva kroky, nádech, dva kroky, výdech, desetkrát zopakovat, zastavit, vydýchat se a pokračovat. Konečně jsme nahoře sedlo Thorong-La 5420 m nad mořem.
Co chutná skoro stejně jako himalájský čaj? Pivo Everest na prosluněné terase dole pod sedlem Thorong La. Vyzout boty, natáhnout nohy a nasávat vzduch. Co může být sladce nahořklejšího, než jeden pomalý doušek místního Everestu s pětitisícovým vrcholem za zády a hnědozeleným údolím pod sebou?
S posledními slunečními paprsky se zastavujeme ještě v klášteře před Muktinathem. Oč půvabnější je zelená zahrada, zvony a zvonky, mlýnky, temně krajkový dřevěný chrám a posezení u posvátných bazénků, o to víc narůstá únava z vnímání každého dalšího detailu a horského výhledu. Oč rozjímavější je klášterní ticho, vůně, rostliny a věžičky, o to děsivější jsou klášterní záchody. Asi toho bylo dneska hodně. Den byl dlouhý, předlouhý.
Jomsom představuje další malý kousek hmatatelné civilizace s nepálskými stopami: třeba když potkáme pětiletého caparta s košem plným jačích hoven. Má ho pěkně uvázaný na popruhu kolem čela, stejně jako to nosí jeho táta a máma a stejně jako to budou nosit jeho děti.
Podnebí se postupně otepluje, sníh a led zůstává jen na vrcholcích a kolem se to začíná zelenat. Země se mění v exotické arboretum s palmami, banánovníky, opicemi, leguány, bambusy, pomeranči a citróny. Stačí jen natáhnout ruku a můžeš si sáhnout nebo utrhnout. Kytky všech možných barev, které si u nás pěstujeme v malém květináči, rostou tady divoce jako plevel. Máme půlku listopadu a my odkládáme bundy a mikiny, pokračujeme dál v krátkých rukávech a večer si mažeme spálené nosy. Ani faktor padesát nepomohl.     
Ze sněhových plání skáčeme do subtropického ráje mezi stromy s obrovskými pavouky, najednou je dvacet sedm stupňů nad nulou, bílé vršky stydlivě vykukují vzadu za námi v ostrém kontrastu se zelení kolem.
V poledne končíme s dnešním výšlapem  a vychutnáváme si romantický oběd na střeše hotýlku s dalším rozkošným názvem „Moonlight“. Uvnitř už tak romantický není, ale má jednu zásadní vymoženost, které si ceníme nade vše, i když je přes den příjemně teplo – a to je pícka v jídelně. Po západu slunka teplota prudce klesá a není nad to, sednout si k pulsujícímu teplému zdroji. Po dvou týdnech mi začíná být jasné, proč chodí Nepálci z jednoho konce na druhý s kusy dřeva přes rameno jako pilní mravenečci. Žádné uhlí, dřevo je tady základním tepelným zdrojem a skoro každý den je potřeba se ohřát nebo vařit.


Příjemné teplo a hory kolem dokola pokračují dál, akorát mění barvy z bílé na hnědavou nebo zelenavou. Nohy už šlapou úplně automaticky, nebolí, neprotestují. Cesta do kopce a z kopce je vlastně takové svlékání z kůže. Lidi na sebe berou podobu ledovců, z někoho vyčuhuje jen špička, někdo je celý skrytý pod vodou a někdo se hned odhalí a mluví a mluví a strhává ze sebe postupně všechny vrstvy. Někdo odloupne na chvíli kousek a zase se schová pod vodu. Ti, co mlčí, harmonicky doplňují ty, kteří pořád mluví.
Stoupáš-li ve velké nadmořské výšce nahoru, ať chceš nebo nechceš, musíš se vrátit k tomu nejzákladnějšímu: k dýchání. Nic nemůžeš ošidit, ubrat nebo přidat, jinak tě vlastní tělo nepustí dál. Dává ti prostor uvědomit si, jak moc ho potřebuješ, jak jsi na svém osobním fyzickém rozpočtu závislý. A začneš si svého těla víc vážit.

Startujeme opět za tmy, s čelovkami a „vybíháme“ po nekonečných schodech přivítat východ slunka na vrchol Poon Hillu. Vychutnáváme si výhledy na naše známé osmitisícovky Annapurnu a  Dhaulágirí. Davy baterek v pět ráno se posléze mění v davy lidí. Z intimní záležitosti se stává velkolepá show.
Nejdřív odrazy slunka na špičkách velehor a pak teprve z růžových odlesků vyplave zlatá koule. Na všech osmi, sedmi a šestitisícovkách se kutálí svítící žlutý pruh po úbočí až dolů k patám hor. Celé divadlo během půl hodiny končí, všechno je zaplaveno světlem nového dne.      
Schody dolů, schody zelenou buší, schody z vesnice do vesnice. Další nepálský svět se otevírá. Tentokrát zelený, blahobytný. Upravené domky místo zchudlých chatrčí a ledových plání. Výrazný otisk civilizace ubírá na prostotě a jednoduchosti z opačné strany hor, už zde nejsou posvátné stúpy, praporky, ani čorteny, místo nich kytky všech barev a geometricky tvarovaná políčka.
Sestup končí bubínkovou narozeninovou párty, která posléze přejde v disco, nebezpečný pád ze zídky bez následků – boží děti nad sebou mají trvalou a kvalitní ochranu – a vratké kroky po schodech na terasu. Všechno je, jak má být? Ano, všechno je, jak má být.  
Na všechno se dá zvyknout, i na vyklepané džípy, které nás vezou na miniaturních sedadlech a na střeše do Pokhary. Člověku už ani nepřijde podivné, že auto sebou háže jako dobře odpružená houpačka, že projíždí přes kameny, divokou vodu, že se na milimetry vyhýbá protijedoucím busům dětské velikosti a podobným pojízdným vehiklům. Jsi rád, že sedíš a odevzdaně hledíš na krajinu kolem sebe, vděčný za to málo, co je.
Po několika hodinách přijíždíme za intenzívních národních zpěvů do Pokhary, rajského městečka u teplého jezera. Čistější než Káthmándú a mile vstřícné k turistům ukazuje velbloudy na jezerní pláži a o kousek dál zase tančící kobru. Bydlíme nedaleko od těchto exotických divadýlek v romantických chatkách s výhledem na jezerní zákoutí s barevnými loďkami. Pod okny nám šustí palmy, bambusy a kvetou obří exotické rostliny.
Ráno v bambusovém pokoji. Z jednoho okna plovoucí loďky, z druhého palmy a bílí králíčci. Probudit se, nasytit nejdřív pohledu z otevřené terasy se zasněženými horami v pozadí, pak se nasnídat a hurá na ájurvédskou masáž. Stav hojivé beztíže v kvetoucím ráji s libými vůněmi, hudbou a dotyky. Člověku je blaze a rozpouští se v zapomnění. Vítán, přijímán, objímán.
Když konečně po deseti hodinách jízdy vytahujeme srolovaná těla z naší dodávky, je už v Káthmándú totální tma. Na nádvoří našeho hotýlku zůstala po odjezdu auta na zemi mastná černá skvrna.  Děkujeme vyšší moci, že jsme vůbec tím rozpadajícím se vehiklem dojeli.     

Z vlídného hotelu s hrdým názvem International Guest House prcháme do ulic najít nějakou místní restauraci, kde by nakrmili desítku hladových krků. To není vůbec jednoduché, protože většina hospůdek má jen jednu pec nebo dvě plotýnky a délka přípravy jídla je přímo úměrná malému množství kastrolů a pánviček, na kterých lze vařit. Dle šéfky naší výpravy si teď můžeme dovolit leccos sníst neb naše žaludky, nejen plíce, už jsou dostatečně aklimatizované. Plně obsadíme pár stolků jednoho nevelkého podniku. Personál v prosklené kuchyňce dostává zabrat, když si deset hladových krků objednává všechna možná jídla. Postupně do hodiny a půl se všichni dočkají a dorážejí se pak u protějšího fast foodu. Tělo si žádá své po dvou týdnech tvrdé práce a nekonečných výstupů a sestupů. Mhouříme oči nad nastudeno umytými příbory utřenými do ušmudlané záclonky halící vstup do kuchyně. Nadšeně pak přebíháme z jedné strany ulice na druhou a v noční euforii si plníme žaludky vším, co je dostupné.
Prostá lidská radosti, jak průhledná je někdy tvá podstata ...






























10 komentářů:

  1. Tomu říkám článek! Hezké počtení na etapy a úžasné fotky. Nejlepší a nejkrásnější je ta černobílá... Ta si říká o cenu Foto roku

    OdpovědětVymazat
  2. Díky. Fotka o které mluvíš se jmenuje "Až na vrcholky hor" a je trochu stylizovaná. Když jsem ji fotil, řekl jem té bandě, aby šlapali a koukali před sebe, ale Petr rebel neposlechnul. Nakonec se ukázalo, že to mělo něco do sebe.

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkné čtení a zážitky - musela to být krása!

    OdpovědětVymazat
  4. To si Renato piš, že byla! Hned bych jel znovu.

    OdpovědětVymazat
  5. to věřím, já po nich pokukuju už dlouho, ale zatím jsem se neodhodlala.... a máš krásný fotky!

    OdpovědětVymazat
  6. Jak jsem psal, chce to udělat rozhodnutí a vyrazit. Annapurna trek je relativně civilizovaný a pokud budeš jen trochu odvážná, dá se jít i za přijatelnou cenu.
    Fotek mám cca 3500, takže bylo spíš problém vybrat :-).

    OdpovědětVymazat
  7. NEJLEPŠÍ ONLINE LÁSKA SPELL CASTER PŘIJÍMEJTE EX LOVER,
    HUSBAND, WIFE, GIRLFRIEND NEBO BOYFRIEND ZPĚT. PŘIDEJTE HIM UP NA WHATSAPP: +2349083639501
      -Email- blackmagicsolutions95@gmail.com
    Ahoj, jmenuji se Darci Lyne, přečetl jsem si post-komentáře online novináře Los Angeles, který odhaluje, jak 2 měsíce poté, co ho jeho žena opustila a on také řekl, že Dr. manželka se vrátí po 2 letech odloučení. Obrátil jsem se na téhož doktora NOSA kvůli mým výzvám v životě, mám tyto mocné záměry, že věci budou fungovat pro mě, věřil jsem ve svědectví, že skutečný život dokazuje. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré se o to podělit. Měl jsem to štěstí, že jsem narazil na osobní kontakt BLACK MAGIC SPELLS Caster - e-mail-blackmagicsolutions95@gmail.com
    Nejsem si jistý, jestli jsem to mohl udělat bez něj. Vzdal bych se a věřil, že protože můj manžel viděl někoho jiného a on říkal, že jsme skončili. Poté, co Dr.NOSA nakrmila kouzlo Magic Love, můj manžel mě zavolá na mobilní telefon a vrátí se domů. Mockrát vám děkuji za to, že jste po 3 letech odloučení vrátili domů svého manžela. Jsme navždy zadlužení. dnes svědčím s radostí a štěstí světu ... také, můžete
    WhatsApp s ním-- +2349083639501
    Láska kouzla Win-zpět Ex milenec
    Úspěch a propagace kouzlo kouzla
    * šarm štěstí - BUSINESS STAR
    * oddělení - OCHRANNÝ HÁK
    * prokletí rozlišení
     * Rozvod problém řešení?
      * řešení nemoci a nemocí těla
    * Chcete milostné kouzlo pro nového milence?
    duchovní očištění
    * magie plodnosti - ŽENY
    * Bezdetné řešení problému?

    OdpovědětVymazat