Momentálně asi nejvíc sportovec. Oups. Vlastně ani nevím, zda se tak mohu zovat. V každém případě mě sport baví a asi si takto dokazuji něco, co jsem si měl/mohl dokázat zamlada.
Nikdy jsem nebyl příliš sportovní typ a v tělocviku jsem nejvíc nenáviděl, když učitel bral so ruky stopky a pásmo (kdo by taky ne:-). Snad je to krizí středního věku nebo nezvyklými skvrnami na slunci, ale v jisté fázi svého života mi připadlo normální postavit se na starovní čáru a snažit se být lepší. Úmyslně říkám "být lepší" a ne "být lepší něž ostatní", protože na celém tom bláznění je nejlepší právě to překonávání sama sebe.
Dlouhá léta se bavím ježděním na kole a touto zábavou jsem nakazil mnoho kamarádů a členů rodiny. Celé desetiletí pořádáme "cyklistickou dovolenou s dětmi", kdy poznáváme pěkné kouty přírody a přitom se dostatečně vyblázníme. Dnes jsou již některé z našich dětí dospělé a mají jiné zájmy, ale pořád jezdí s námi.
Od jistého vyhecování kamarádem jsem se začal účastnit závodů horských kol. Nejdříve jeden za čas, ale v posledním roce mi už manželka začala nadávat: "když nejsi na závodech, tak trénuješ!" V kategorii "rakváčů", kam nyní patřím je dost nabito (takže nevyhrávám) a kdo se nepřipraví, končí na konci výsledkové listiny.
Před nedávnem jsem se srazil se svým dávným kolegou. Na otázku "co děláš" mi odpověděl, že pilně trénuje na PIM 2008. Pokýval jsem hlavou, že ve svých letech patří do stejně bláznivé skupiny jako já, ale hned jsem musel dodávat "to není nic pro mne, však víš, jak jsem na tom z koleny". To je/byla pravda. Před lety jsem měl úraz a levé koleno, a to vždy protestovalo proti dlohodobé námaze. Na druhou stranu ve mě začal hlodat červík a ponoukat "nebuď srabík, zkus si jít zaběhat" Dlouho jsem odolával, až na loňské dovolené v Chorvatsku bez kola, jsem se odhodlal. Výsledkem byly slastné ranní endorfinové výbuchy v hlavě, ale také rozhodnutí něco dělat s kolenem. Loni na podzim jsem podstoupil artroskopii a od prosince se připravuji na první půlmaraton.
Žádné komentáře:
Okomentovat