Dohny's Revival

Snad bych měl začít jako z pohádky: „Byl jednou jeden starý a nemocný …“ což do jisté míry vyjadřovalo moje fyzické i duševní rozpoložení na začátku roku 2011. Pro ty, kteří nesledovali můj závratný pád shrnu - nejdříve nepozornost na křižovatce u Jenče, kdy mě vybrzdila řidička Astry a odskákalo to levé zápěstí a kyčel. Pak poděšení Honzy Berana z Alltrainingu.cz – „ježíšmarjá, ty máš jednu nohu delší než druhou!“, potom dlouhé přemýšlení pánů doktorů a výrok: „budeme se na vás muset podívat trochu podrobněji“.

Žralo mě to už od podzimu. „Dost Dohny, musíš se vzchopit! Venku je dost sněhu, co kdybys vyvezl rodinu na lyže.“ Moje sladká žena má od posledního společného lyžování na ledovci v Pitztalu vzpomínku na padající laviny a její přesvědčení, že nejlepší lyžovačka je na Malinovce v Jizerských horách, je k nepřekonání. Naštěstí zasahují kamarádi, kteří jsou protřelí lyžařskou turistikou a přesvědčí ji, že únorové lyžování v Livignu si fakt nemáme nechat ujít. Nakonec se nechá ukecat a já s hrůzou zjišťuji, že týdenní lyžování pro trosku jakou jsem já, nebude vůbec jednoduchá záležitost. S nedělním ránem se poprvé vydáváme na svah. Paráda! Upravené sjezdovky, slunce, bombardino, pizza, espresso! Nohy si sice dělají, co chtějí, ale vždy se nějak dostanu zpět k lanovce. Navečer mám opuchlé oči (frajer ve slunečních brejličkách) i kolena. Ale co, do rána se šrámy zhojí a já se ještě nenasytil pohybu. Pondělní obloha je pošmourná, sluníčko uteklo někam k Římu a nahoře na Carosellu se čerti honí. Jezdíme až k polednímu, ale to se opravdu nedá - šup, šup, poslední jízda a jede se do hospody. Padesát metrů před hospodou na kraji sjezdovky obsluha obvykle parkuje rolbu. Dnes zde nestojí a místo ní je zde díra jako po vykotlaném zubu. Bohužel bez označení. Všichni kolem prosviští, až na mne. Chvilku se vznáším, potom tvrdý dopad a ukrutná bolest v koleni. „Můžeš vstát?“ ptá se moje Slunéčko. „Jo, su chlap!“ V hospodě mi koleno ztuhne, dolů jedu lanovkou a z ní přímo do nemocnice. Zbytek dovolené sleduji jen zpovzdálí s berlema a s nohou v ortéze. Po návratu domů rehabilituji a v rámci možností se snažím jezdit na kole - s rodinou, pomalu, potupně.

Moje zdravotní komplikace v číslech znamenají 2xCT, 2x magnetická rezonance, 1x biopsie míšní tekutiny (obzvláště povedená taškařice :-)), suma sumárum 6 měsíců chození po doktorech a v zásadě nic nedělání, protože mě záda i noha fakt bolí. Někdy kolem května mi v Motole sdělili, že bych se měl se svým stavem smířit; výrůstky v meziobratlových štěrbinách už mi nezmizí. Když se ptám, co se s tím dá dělat, dostávám lakonickou odpověď „nic, ale napíšu vám prášky :-))“. Tak, sice nekulhám jako postřelený interbrigadista, ale vzpřímeně to taky moc nejde. Taková diagnóza člověku na optimismu nepřidá, a když se ještě zkombinuje s pracovním stresem, jde o kombinaci přímo vražednou.

Začátek roku 2012. Můj zdravotní stav se více méně nelepší. Na lyže s rodinou sice jedu (nejvíc si to užívá moje ženuška - sluníčko, cappucchino, bombardino), ale moc mě to nebere. Mám prostě strach o koleno a v uších mi zní slova mého ortopéda: „Brousím kudlu, však ty ještě přijdeš.“ Po návratu mám koleno jako meloun, ledování nezabírá a tak potupně volám do špitálu. „Vždyť jsem ti to říkal. Přijeď na Apríla a nalačno.“ Sledovat operaci online je sice zábava, ale jen když se nekuchá vaše tělo. Moc si nepamatuji závěr, nicméně mi druhý den Honza špitá ráno před vizitou: „Vybral jsem ti půlku menisku a posichroval křížový vaz. Máš tam 2 štichy“.  Zase berle, rehabilitace a nekonečné „co budu dělat dál“.

Někdy kolem podzimka se na mě moje Beruška už nemůže dívat a tak se zcela vážně zeptá: „Co chceš se sebou dělat? Budeš se jen válet nebo si ještě chceš něco dokázat?“ A já si vzpomenu na tu nejstarší sportovní lásku a vypustím z úst: „Chci do Himalájí a chci jít hodně vysoko“. Šok pro moji nebohou manželku, šok pro mne, když mi došlo, co jsem řekl. Ale bylo to venku a je to přání. Do manželství jsme šli před 25 lety s tím, že budeme spolu v dobrém i ve zlém. Bude mi padesát a to už člověk má mít něco za sebou. Od jara našlapu spoustu kilometrů s batohem, testuji koleno, vybavení i ženušku. 4. listopadu sedíme v letadle do Káthmándú. Trek kolem Annapurny je považován za jeden z nejkrásnějších na světě - 3 týdny pochodu ve všech pásmech, 180 km, 10000 metrů pozitivního převýšení a uprostřed obávané sedlo Thorong-La s výškou 5420 m. S partou naprosto úžasných lidiček zažívám během pochodu naprosto esenciální radost z žití. Vracím se jako úplně jiný člověk - celé dva měsíce mě nevytočí nikdo v práci, ani odmlouvající pubertální synek ani drsní řidiči na pražském okruhu a začínám mít jasno o další cestě.

Zjara znovu vytahuji kolo a snažím se jezdit trochu organizovaně, ale nebaví mě to. „Nu což, máš dvě nohy a kdysi jsi běhal. Zkus to.“ šeptá mi moje podvědomí. První pokusy o běh činím na jarním putování po znojemských vinicích a ono to kupodivu jde. Sice ztuha, ale jde. Během těch dvou let jsem přibral na naddocentovskou váhu a to je znát. Začínám pomalu a za každý odepsaný kilogram si naděluji mažuru. Váha pomaloučku klesá, odběhané kilometry narůstají.

Již od jara se mě všichni ptají, kam si to na dovolenou namíříme letos. Moje volba byla jasná – Patagonie, ale musel jsem uznat, že jet bez dětí je sobectví a tahat je tam bez tréninku hazard. Volíme tedy „domácí“ hřiště a koncem července vyrážíme na Tour du Mont Blanc. Tento trek má podobné parametry jako Annapurna, jen se nešplhá tak vysoko. Na druhou stranu jdeme na těžko se stanem a spacáky. Pocitově se mi zdá, že se mi šlo v Himalájích lépe a při pohledu na profil je vše jasné: Alpy jsou jako zuby pily, na Annapurně jsme přešli v podstatě jen jeden. Dělám ještě jeden masochistický poznatek – baví mě, když to bolí.

A ještě něco – všude kolem pobíhají běžci, trénující na UTMB a mně se začne stýskat po volnosti běhu. Ne po závodech, trénování nebo speciálním drilu, ale po naprosto animální volnosti – jít si prostě tam, kam se mi zachce. Metamorfóza v běžce – Dohny’s revival.