"Chci vidět Himaláje" myšlenka, která se na seznamu objevila na jednom z předních míst vyvolala rozruch v rodině, v práci i mezi přáteli.
"Kdo se postará o děti, máš tolik dovolené, stojí to kopu peněz, máš na to?"
Říká
se, že lidi do Himalájí jezdí v souvislosti s různými přelomovými
nebo závažnými životními situacemi: před rozchodem, po rozchodu, při nějakém
zásadním krachu. My se tam vydali s manželkou na poněkud opožděnou svatební cestu, kdy jsme se
zdánlivě chtěli jeden druhého zbavit, ale ve skutečnosti jsme sem jeli si něco málo dokázat a
něco málo splnit. "Až půjdeme po
nějakém dostatečně prudkém suťovišti a nikdo se nebude dívat, tak do tebe lehce
drcnu a po zbytek života si budu konečně užívat klidu."
A
tak začala naše velká himalájská cesta do země, kde roste čočka, rýže, banány,
citróny, pomeranče a kde bohové sídlí na vrcholcích hor.
Naše česko-slovenská
skupinka se pomalu slétá ze všech koutů západního světa. Při společné opulentní
večeři s prvním nepálským dalbhátem, což je národní pokrm z rýže, čočky a
zeleniny, zpestřené národním tancem a rýžovým vínem umělohmotné chuti, se
poprvé schází všech čtrnáct lidí se slovenskou šéfkou a s našimi
průvodci, kteří nad námi budou po celou dobu pochodu držet
ochrannou ruku. Kromě himalájských bohů, samozřejmě.
Složení našeho
týmu, jakkoli je dílem náhody, zdá se býti zpovzdálí řízeno
rukou někoho z neviditelných božstev. Tajná modlitba vepsaná do jednoho
z barevných praporků tomu chtěla, aby ve skupině čtrnácti lidí byli
poměrnou spravedlivou částí zastoupeni Češi, Moraváci i Slováci,
z praktických důvodů o něco více žen (bude potřeba čas od času
v nelehkých podmínkách prát), to znamená osm dam, dívek či žen a
k nim šest mužských, kteří je můžou v případě potřeby a
s vydatnou pomocí nepálských guidů ochránit a v případě jiných potřeb
zajistit tajný přísun nepovoleného alkoholu a vymýšlení těch nejneuvěřitelnějších
blbin. Také generačně nemohl být průřez věkovými hranicemi ideálnější. Něco
málo rázných dívek do třicítky, pak pár individualistů přes třicet, k nim
tři reprezentanti těsně pod padesát a nakonec tři stateční a neohrožení
jedinci, kteří už padesátku překročili.
Interně byla parta sbírkou
všech možných povahových rysů od tajemných introvertů vážících každé slovo až
po těkající extroverty, které bylo slyšet dřív, než byli vidět. Tento znak byl
výrazně identifikován zejména v pavlačových hotýlcích, kde šlo přesně
poznat, kdo kdy odchází na společná hygienická zařízení. Fistule některých
smíchů pronikala i těmi nejsilnějšími kamennými stěnami. Na druhou stranu byli
ve skupině jedinci, jejichž plynulou komunikaci spolehlivě nastartovala až nezbytná
dávka alkoholu. Ve chvíli, kdy byl striktně zakázán, což bylo od tří tisíc
metrů výše, zmlkli a po většinu času nebyli slyšet.
První výšlap.
Krátký, příjemný. Je třeba si zvykat pozvolna. Kluci nepálští jsou starostliví:
"Každý má svůj čaj? Každý
má co jíst?" My si někdy hrajeme
na to, že jídlo není až tak důležité, že na prvním místě je jakési těžko
definovatelné duchovno. Nepálci si na to nehrají. Mít co jíst, pít a střechu
nad hlavou je to nejzákladnější. A není to vždycky samozřejmé. Všechno ostatní
jsou pro ně podružné věci.
Všude kolem kámen a
voda. Hučení dole a ticho shora. Roztopené pece a horký čaj. Nikde jinde
nechutná líp, než v horách. Himaláje, to jsou korálkové děti
s nudlemi u nosu, Nepálky v barevných hábitech s hrdým držením
těla a taky vrásčité seschlé stařenky silné jak pařezy, které vlečou na zádech.
A taky nosiči v žabkách a ošoupaných kalhotách s nákladem mnohonásobně
těžším než oni sami váží a s bílým úsměvem – to je jejich život a basta -
a taky muly a krávy v kamenných uličkách, co neuhnou a vypelichaní líní
psové, a samé schody nahoru a dolů a taky den, co rychle končí a tma přicházející
bez varování a taky svítání, než se naděješ a nahoře samý sníh, co posílá
ledový vítr do údolí, abychom věděli, s kým máme tu čest. A my se rádi
podřídíme a vlajeme společně s barevnými praporky, co nesou modlitby, naše
i těch, co se modlit neumí.I když ještě není
Martina, sněží. Bílý poprašek pokryje kamenné střechy kolem Pisangu i
my usínáme v míru s výhledem na bílé velikány. Jen sny několika málo
spáčů jsou v tu chvíli barevné.
Den začíná brzy ráno
rytmickými údery bubnu. Jdu za nimi. Čím jsem blíž, tím jsou zvuky intenzívnější
a slabě se k nim přidává něčí mručení. Zvědavost mě žene nahoru po
schodech, ani se moc nezadýchám. Až docela blízko, pod schody gompy, místního
kláštera, je zřetelně slyšet monotónní hlas mnicha. Svými modlitbami otevírá
nový den. Vyrovnání, naslouchání, klid. Všechno je, jak má být. Bohové
přicházejí skrz mladého mnicha. Sedí uvnitř, neviděn, bos, pronáší mantry a
bubnuje. Čím větší zima, tím větší teplo. Jen hlas, buben a hory kolem dokola.
Ještě výš, než může vidět zakloněná hlava. Mlčky stojím a omámeně hledím
s otevřenou pusou kolem sebe. Jeden jediný úder do bubnu vibruje až do
konečků prstů a rozpouští se ve smíření se sebou samým. Čas se dělí na
východ a západ slunka. Hodiny a minuty mezi tím nejsou důležité. Co má přijít,
přijde, co má odejít, odejde.
Slunko hladí terasu
hotýlku Yak. Ze střechy si po ránu prohlížíme bílou záplavu hor. Stříbrnomodrá
pěna ovoněná někde dole páleným jehličím. Něco uvnitř se zastavilo, možná to
trochu pulsuje – s ptáky, zvonky a pár broučky ve vyschlé trávě. Jaci,
muly a koně na svazích čekají, až se vrátí jejich pastýř.
Jdeme do kopce nad
Manang, stoupáme úzkou kamenitou cestičkou ke klášteru ve skále. Dva kroky,
nádech, dva kroky, výdech, jde to pomalu, ale jde, plíce si hledají uvnitř víc
místa. Naproti na svahu se otevírá nová kulisa, hora se cudně odhaluje, pomalu
odkládá jednu končetinu po druhé, jedno žebro po druhém, až zůstane úplně nahá
a my na ni hledíme od vyhřátých zdí skály lemujícím skromná dvířka kláštera.
Bydlí tady dcera devadesátiletého mnicha. Taky mniška. Jak málo stačí člověku
k životu. Malá zahrádka s mátou, těžko identifikovatelnou zeleninou a
pod kamenným převisem zásoba roští. Tajemná dřevěná vrátka. Nikde nikdo. Jen Annapurna
naproti. Majestátní zrcadlo a okno zároveň. Zdá se, že se budeme muset obejít
bez požehnání. Alespoň jsme si vyzkoušeli, jak se dýchá ve čtyřech
tisících.
Když se objeví
drobná postava s kulatou tváří a hlavou ostříhanou na ježka, všechno
ztichne. Je rychlá a hbitá. Za chvíli už sedí ve své modlitební jeskyňce a
žehná každému, aby ve zdraví přešel sedlo Thorong La ve výšce skoro pět a půl tisíce
metrů. Před vraty je potřeba se nejdřív zout. Božské a duchovní autority
v Nepálu chtějí člověka bez bot.
Probuzení mezi
horskými velikány se zlatavým východem slunka, které přichází z těch
nejvyšších vrcholků postupně krok za krokem, metr za metrem dolů do údolí.
Svítání, které samo sebe krájí.
Zdá se to
neuvěřitelné, jsme výš, než ptáci lítají. Koukáme na ně shora! To je zatím
nepoznaný pocit. Jdeš po svých a díváš se na ptáky pod sebou, jak se vznášejí
nad údolím. Těžko říct, co se tomu objevu vyrovná. Ani strach z lehce
hororových míst s padajícím kamením ho nepřekryje. Našlapujeme opatrně jeden
za druhým a sledujeme svah nad námi. Předevčírem tady kámen škaredě zranil
jednoho nosiče. Suťoviště bylo tentokrát přívětivé, prošli všichni bez pohromy.
Vítá nás brána do
4.450 metrů. Thorong Phedi.
Hned u brány velká cedule s podrobným popisem příznaků horské nemoci.
Dneska budeme spát nejvýš a asi i nejmíň. Tahle vidina však nestačí. Je třeba
odložit ve studených pokojích batohy, vybalit spacáky a vystoupat ještě do
„base campu“ a odtud na další vrcholek. Ať to zítra zvládnem. Kolem samý sníh a
led, sklon 60 – 70 stupňů. Když člověk s každým dalším krokem skoro
šplhá v předklonu, je ten sklon podle mě už zatraceně velký, lýtkové svaly a
plíce dostávají zabrat. Nahoře na špičatém vrcholku fotku a honem dolů. Do pěti
tisíc nám chybí pár posledních metrů. Ty si odšlapeme zítra.
Budíček ve čtyři.
Čaj, teplá polévka, záchod - ten je opravdu bleskový, místo zubní pasty
žvýkačka, nasadit čelovky a jde se. Navzdory všem nahromaděným zdravotním
problémům vyráží opravdu všichni. Průvod čtrnácti velkých světlušek
s čelovkami a s průvodci se pomalu sune nahoru. Nad námi nebe poseté
hvězdami, kolem prochází sem tam mula s nákladem a se svým pánem. Hory
kolem se rýsují jako temné obrysy božstev sledující naše hmyzí světýlka.
Co chutná skoro
stejně jako himalájský čaj? Pivo Everest na prosluněné terase dole pod sedlem
Thorong La. Vyzout boty, natáhnout nohy a nasávat vzduch. Co může být sladce
nahořklejšího, než jeden pomalý doušek místního Everestu s pětitisícovým
vrcholem za zády a hnědozeleným údolím pod sebou?
S posledními
slunečními paprsky se zastavujeme ještě v klášteře před Muktinathem. Oč
půvabnější je zelená zahrada, zvony a zvonky, mlýnky, temně krajkový dřevěný chrám
a posezení u posvátných bazénků, o to víc narůstá únava z vnímání každého
dalšího detailu a horského výhledu. Oč rozjímavější je klášterní ticho, vůně,
rostliny a věžičky, o to děsivější jsou klášterní záchody. Asi toho bylo dneska
hodně. Den byl dlouhý, předlouhý.
Jomsom představuje
další malý kousek hmatatelné civilizace s nepálskými stopami: třeba když
potkáme pětiletého caparta s košem plným jačích hoven. Má ho pěkně uvázaný
na popruhu kolem čela, stejně jako to nosí jeho táta a máma a stejně jako to
budou nosit jeho děti.
Podnebí se postupně otepluje,
sníh a led zůstává jen na vrcholcích a kolem se to začíná zelenat. Země se mění
v exotické arboretum s palmami, banánovníky, opicemi, leguány,
bambusy, pomeranči a citróny. Stačí jen natáhnout ruku a můžeš si sáhnout nebo
utrhnout. Kytky všech možných barev, které si u nás pěstujeme v malém
květináči, rostou tady divoce jako plevel. Máme půlku listopadu a my odkládáme
bundy a mikiny, pokračujeme dál v krátkých rukávech a večer si mažeme
spálené nosy. Ani faktor padesát nepomohl.
Ze sněhových plání
skáčeme do subtropického ráje mezi stromy s obrovskými pavouky, najednou
je dvacet sedm stupňů nad nulou, bílé vršky stydlivě vykukují vzadu za námi
v ostrém kontrastu se zelení kolem.
V poledne
končíme s dnešním výšlapem a
vychutnáváme si romantický oběd na střeše hotýlku s dalším rozkošným
názvem „Moonlight“. Uvnitř už tak romantický není, ale má jednu zásadní
vymoženost, které si ceníme nade vše, i když je přes den příjemně teplo – a to je
pícka v jídelně. Po západu slunka teplota prudce klesá a není nad to,
sednout si k pulsujícímu teplému zdroji. Po dvou týdnech mi začíná být
jasné, proč chodí Nepálci z jednoho konce na druhý s kusy dřeva přes
rameno jako pilní mravenečci. Žádné uhlí, dřevo je tady základním tepelným
zdrojem a skoro každý den je potřeba se ohřát nebo vařit.
Příjemné teplo a hory kolem dokola pokračují dál, akorát mění barvy z bílé na hnědavou nebo zelenavou. Nohy už šlapou úplně automaticky, nebolí, neprotestují. Cesta do kopce a z kopce je vlastně takové svlékání z kůže. Lidi na sebe berou podobu ledovců, z někoho vyčuhuje jen špička, někdo je celý skrytý pod vodou a někdo se hned odhalí a mluví a mluví a strhává ze sebe postupně všechny vrstvy. Někdo odloupne na chvíli kousek a zase se schová pod vodu. Ti, co mlčí, harmonicky doplňují ty, kteří pořád mluví.
Stoupáš-li ve velké nadmořské výšce
nahoru, ať chceš nebo nechceš, musíš se vrátit k tomu nejzákladnějšímu:
k dýchání. Nic nemůžeš ošidit, ubrat nebo přidat, jinak tě vlastní tělo
nepustí dál. Dává ti prostor uvědomit si, jak moc ho potřebuješ, jak jsi na
svém osobním fyzickém rozpočtu závislý. A začneš si svého těla víc vážit.
Startujeme opět za
tmy, s čelovkami a „vybíháme“ po nekonečných schodech přivítat východ
slunka na vrchol Poon Hillu. Vychutnáváme si výhledy na naše známé
osmitisícovky Annapurnu a Dhaulágirí.
Davy baterek v pět ráno se posléze mění v davy lidí. Z intimní
záležitosti se stává velkolepá show.
Nejdřív odrazy slunka na špičkách velehor
a pak teprve z růžových odlesků vyplave zlatá koule. Na všech osmi, sedmi
a šestitisícovkách se kutálí svítící žlutý pruh po úbočí až dolů k patám
hor. Celé divadlo během půl hodiny končí, všechno je zaplaveno světlem nového
dne.
Schody dolů, schody
zelenou buší, schody z vesnice do vesnice. Další nepálský svět se otevírá.
Tentokrát zelený, blahobytný. Upravené domky místo zchudlých chatrčí a ledových
plání. Výrazný otisk civilizace ubírá na prostotě a jednoduchosti z opačné
strany hor, už zde nejsou posvátné stúpy, praporky, ani čorteny, místo nich
kytky všech barev a geometricky tvarovaná políčka.
Sestup končí
bubínkovou narozeninovou párty, která posléze přejde v disco, nebezpečný
pád ze zídky bez následků – boží děti nad sebou mají trvalou a kvalitní ochranu
– a vratké kroky po schodech na terasu. Všechno je, jak má být? Ano, všechno
je, jak má být.
Na všechno se dá
zvyknout, i na vyklepané džípy, které nás vezou na miniaturních sedadlech a na
střeše do Pokhary. Člověku už ani nepřijde podivné, že auto sebou háže jako
dobře odpružená houpačka, že projíždí přes kameny, divokou vodu, že se na
milimetry vyhýbá protijedoucím busům dětské velikosti a podobným pojízdným
vehiklům. Jsi rád, že sedíš a odevzdaně hledíš na krajinu kolem sebe, vděčný za
to málo, co je.
Po několika hodinách
přijíždíme za intenzívních národních zpěvů do Pokhary, rajského městečka u
teplého jezera. Čistější než Káthmándú a mile vstřícné k turistům ukazuje
velbloudy na jezerní pláži a o kousek dál zase tančící kobru. Bydlíme nedaleko
od těchto exotických divadýlek v romantických chatkách s výhledem na
jezerní zákoutí s barevnými loďkami. Pod okny nám šustí palmy, bambusy a
kvetou obří exotické rostliny.
Ráno
v bambusovém pokoji. Z jednoho okna plovoucí loďky, z druhého
palmy a bílí králíčci. Probudit se, nasytit nejdřív pohledu z otevřené
terasy se zasněženými horami v pozadí, pak se nasnídat a hurá na
ájurvédskou masáž. Stav hojivé beztíže
v kvetoucím ráji s libými vůněmi, hudbou a dotyky. Člověku je blaze a
rozpouští se v zapomnění. Vítán, přijímán, objímán.
Z vlídného
hotelu s hrdým názvem International Guest House prcháme do ulic najít
nějakou místní restauraci, kde by nakrmili desítku hladových krků. To není
vůbec jednoduché, protože většina hospůdek má jen jednu pec nebo dvě plotýnky a
délka přípravy jídla je přímo úměrná malému množství kastrolů a pánviček, na
kterých lze vařit. Dle šéfky naší výpravy si teď můžeme dovolit leccos sníst
neb naše žaludky, nejen plíce, už jsou dostatečně aklimatizované. Plně obsadíme pár
stolků jednoho nevelkého podniku. Personál v prosklené kuchyňce dostává
zabrat, když si deset hladových krků objednává všechna možná jídla. Postupně do
hodiny a půl se všichni dočkají a dorážejí se pak u protějšího fast foodu. Tělo
si žádá své po dvou týdnech tvrdé práce a nekonečných výstupů a sestupů.
Mhouříme oči nad nastudeno umytými příbory utřenými do ušmudlané záclonky
halící vstup do kuchyně. Nadšeně pak přebíháme z jedné strany ulice na
druhou a v noční euforii si plníme žaludky vším, co je dostupné.
Prostá
lidská radosti, jak průhledná je někdy tvá podstata ...